hovorný adj.
k hovořiti
1. (o člověku) hlasitě mluvící, hlučný, ukřičený (sr. ESSČ s. v. „skřěklavý“ 1)
2. (o člověku) upovídaný, klevetivý (sr. ESSČ s. v. „ščebetný“ 1)
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
hovorný, adj. z hovořiti, gesprächig, redselig. — Dam ť vám (sprostným) múdrost, proti níž howorni nebudú moci BrigF. 21a. Slyš to, dievko howorna Kruml. 322a. Dietěte velmi howorneho RDubr. 54b. K té odpovědi oněmie i nayhowornieyſſy ŠtítBud. 134.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².