holubář, -ě m.
k holub
holubář, kdo chová n. prodává holuby
Dolož. též jako vl. jm. osobní. Doklad apelativa nejednoznačný, nelze vyloučit propriální užití
Sr. Holubářka, holubník
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
holubář, -ě, masc., Taubenhälter, -händler. — Je v příjm.: od nich mluvil Čech holubaṙ k Čechóm HusPost. 54b; Holubars TomZ. 1412 st 138, Holubarz UrbChotěšA. 29a; — k tomu fem. holubářka, -y, v příjm.: Annae dictae Holubarzka TomZ. 1432 st 218.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².