holúbě, -ěte n.
k holub
Dolož. též jako vl. jm. osobní
Sr. holúbátko, holúbek, holúbenec
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 12. 6. 2025).
holúbě, -ěte, neutr., holoubě, junge Taube. — holubie columbio Prešp. 179, Rozk. 322, Veleš. Vezme (nemocný k oběti) dvě hrdlici nebo dvě holubietie duos pullos columbae Kladr. Lev. 15, 14; dvě holubyetie Ol. tamt. a 14, 22; dvú holubatu t. Lev. 5, 11; z holubat t. Lev. 1, 14; dvě holubyetye Mus. Lev. 5, 7 a 5, 14, dvú holubatu t. Lev. 5, 11, dvé holubat t. 15, 29. — Příjm.: Wankonis Holubye TomZ. 1418 n 325.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².