|
|
|
hojiti¹, -ju, -jí ipf. 1. koho (nemocného ap.), co (ránu, bolest ap.) hojit, léčit, tišit, působit na něco (někoho) léčebně za účelem hojení (uzdravení, udržení při životě) 2. co nahradit, dát odčinění za nějakou ztrátu Etym. slovníky vykládají jako faktitivum k žíti ‚uzdravit se, zotavit se z nemoci, vyhojit se‘. Od psl. *gojiti odvozeno *gajiti, v. hájiti. Sr. hoj, hojný, léčiti, uhojiti, vyhojiti, zahojiti, zhojiti Autor: Barbora Chybová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 1. 2025). 
hojiti², -ju, -jí ipf. k hoj čeho (vlastnosti) zesilovat něco, činit něco hojnějším, intenzivnějším Jen LegKat Autor: Barbora Chybová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 1. 2025).
hojiti, -ju, -jíš, impftiv., hojniti, množiti, vermehren; z hoj = hojnost. (Císař strážným) vele sě vyznati, čím sú téj panny chovali, ež tak svú pltí leskne krásy hogiecz Kat. v. 2666; (Kateřina ve vidění) viece drahých divóv vidě, v krásě sě hogyecze t. v. 991. — Léčiti, heilen; srov. stsl. goilo sedatio. (Lev) jest bolestnú nohu hoge, často na třech nohách stoje Baw. 92; kterak máš hogyty lidi Chir. 158b. — h. sě hojiti sě = škodu sobě vynahrazovati, sich entschädigen: mají se hogiti statkem jeho KolB. 43a (1496), mají se na statku jeho hogiti KolA. 2b (1501). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hojiti, -ju, -jíš ned. množit, rozhojňovat; léčit; — hojiti sě množit se; (na čem, čím) hojit se, vynahrazovat si škodu Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|