|
|
|
hořěti, -řu, -ří ipf. 1. (o něčem hořlavém) hořet, být spalován ohněm; fig. čím (zdrojem) hořet, planout něčím, být spalován působením něčeho neos. (o požáru ap.) hořet 2. (o zdroji tepla a světla ap.) hořet, planout; též fig. 3. (o něčem hořlavém) čím hořet, žhnout, sálat, vydávat žár působením něčeho; též fig. 4. (o poraněném místě ap.) hořet, žhnout, pálit 5. (o nemocném) pociťovat horkost, mít horečku 6. (o člověku) v čem (pocitu), čím být vzrušen vlivem nějakého duševního hnutí, dávat najevo něco, být rozpálen něčím, rozohnit se (pf.) 7. (o člověku) čemu, pro co, v čem hořet pro něco, zaníceně se oddávat něčemu 8. (o zlatě ap.) n. čím (zlatem), v čem lesknout se, skvět se 9. (o víně) mít rudou barvu, rdít se Autor: Petr Nejedlý Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 12. 5. 2024). 
hořěti, -řu, -říš, impftiv., hořeti, brennen; stsl. gorêti ardere. — (Oheň) bude horzieti ardebit ŽWittb. Deut. 22; potom viděl svatý Pavel oheň horzyecze čtyřmi prameny ML. 18b. Vešken duom horzal Pass. 336; město horzalo t. 30; toho města (Troje) čstná ohrada deset let plně horzala, škoda jest takého diela AlxV. 825, m. hořěla. Aby kto ležal v ohni a nehorzal Alb. 7b. Vizte, kak ť na nich zlato horzy! AlxV. 1508, leskem jako by hořelo; (Darius) jedieše na vozě visatém, a ten veš horzieſſe zlatem AlxH. 2, 58; na zlatém voze jedieše, a ten pro blesk vešken horzyeſſe AlxV. 1244, místa shodná. Pro niž (milost, Marie Magd.) horziela Hrad. 29a (rým: nejměla). Mé srdce v túhách horzi Hrad. 53b; zda-li srdce v nás nehorzalo Krist. 109a; (srdce) hněvy horsij JidDrk. 66. Mysl všecka horzala Alb. 83b; mysl všecka horzala a pálala v milování Kruml. 212b; horzala má mysl Modl. 117b. — (Andělé nejvyššího kůru) slovú serafin, to jest hoŕie hormo u milosti boží ŠtítOp. 312a, hořěti hormo; v svatých lidech milost hormo horzecz a plápolíc takú jim učiní žádost Štít. ř. 59a; kak sě rozmáhá zapálená a hormo horzijeczije milost k bohu t. 192a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hořěti, -řu, -říš (příč. čin. hořal) ned. hořet; hořěti hormo hořet plamenem, planout Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|