hlodati, -źu, -źe, pozd. též -aju, -á ipf.
1. koho, co (maso, kořen ap.) čím (zuby ap.) hlodat, hryzat, kousat
2. fig. koho, co napadat, špinit, pomlouvat
Autor: Barbora Hanzová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
hlodati, -zu, -zeš, impftiv., nagen, beissen; stsl. glodati rodere. — (Žena) tak plačíc, v žalosti sebe nečijúc svoji rucě svými zuby hlodaſſe Pass. 287. (Lidé) jako hovada kuoru svrchu hlozy ChelčP. lb a 2a. Žáby hlozycze jě (kosti) Vít. 34a. — (Kóň) pořehtuje hlozie zemi sorbet Ol. Job. 39, 24, překlad volný. — (Závistiví) jako těmi zuby hlozij a kúsají svým zpravováním Štít. ř. 136a. (Utrhači) svým utrháním hlozý jiných činy ŠtítMus. 74a, svým utrháním hlozy jiných činy jako zuby kúsajíc ŠtítOp. 63a (místa stejná). Kteřížto hlozy mě rodunt Lit. praef. in Paral. — hluoſe rodit Fagif. 35a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hlodati, hloz’u, -zeš ned. hlodat, hryzat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hlodati (1. sg. hlozu, hlozi) nedok. = hlodati
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.