haken, -kna m.
sr. střhn. hagen, hacke (?)
expr. jaký (slepý) hlupák, pošetilec, zaslepenec
Dolož. též jako vl. jm. osobní
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 16. 4. 2024).
Haken, -kna, masc., jm. osobní; z němč. — Proti haknu Růž. 5, v orig. něm. Hagen. — Vzato za příjm.: Haken TomZ. 1411 n 193, UrbE. 36; — za jm. obecné haken, významu potupného: aniž my, slepí haknowe, umíme vážiti (darů božích) RokycKl. 267a; nezablúdíme do temnosti jako vy, slepí haknowé RokycEvJan. 67a a KorMan. 67a; mnozí mistři… sú hakni slepí RokycEvJan. 423a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
haken, -kna m. potupné označení člověka (zprav. s přívlastkem slepý): mnozí mistři sú hakni slepí
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
haken m. (z něm.) = slovo potupného významu („slepí haknové“)
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.