hřeblo, -a n.
k hřésti
nástroj k hrabání, prohrabování
Dolož. též jako mužské vl. jm. osob. Hřeblo
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
hřeblo, -a, neutr., hrabadlo; stsl. greblo remus. Z greblo, anebo z *grьbьlo, podle demin. hřbelce z *grьbьlьce, v. t., a nč. hřbílko z *grьbьlьko. — Sladovník… dosáhna hrzebla dlúhého, bude ť okolo hrabati (slad), k svéj hromadě přitahati Hrad. 133b; nebožátka, ostavte sě, dlúhého hrzebla zbavte sě, pro jediné dlúhé hrzeblo musí tvá dušě jíti u peklo tamt. — hreblo ovinkrucc MVerb., Ofenkrücke, hřeblo pro rozhrabování uhlí v peci. Rastrum hrábě, tractula hrzeblo Vít. 93a; tractula hrzeblo Nom. 69a. — Často jim (babám čarodějkám) hrzeblo nespomohlo Tkadl. 7b. — hrzeblo *citrobellium Boh. min. 23a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hřeblo n. hřeblo, hrabadlo, hrábě
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hřeblo n. = hrabadlo
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.