hřěb, -a/-u m.
sr. hřěbí
1. zašpičatělý kolík, kterým se něco upevňuje, hřeb; též fig.
bibl. stanový kolík
2. roub
Dolož. též jako vl. jm. osobní Hřeb. Sr. hřěbí, hřěbík
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
hřěb, -a, -u, masc., hřeb, hřebík, Nagel; z gerb-, srov. stsl. žrêbij sors z gerbьjь a v. Hist. Mluv. I, 518. — Rány od hrziebow probité Krist. 100b; ot hrzebuow ML. 116b, hrzebom twrydym t. 7b; k hrziebom dveřným ad clavos ianuarum Ol. 1. Pár 22, 3; hrzyeb Modl. 55b, hrzeb clavus Prešp. 1866, hrziebem Kruml. 68a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².