hýžě, -ě f.
hýždě, -ě f.
1. bok, oblast kyčle n. kyčel
2. stehno, (zvířecí) kýta
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 14. 6. 2025).
hýždě, také hýžě, -ě, fem., kyčle, kýta, Hüfte, Oberschenkel; srov. pol. guz boule, pak giža a giezek, giczel kyčle, z gъzZubatý v JagArch. 16, 394. — Peciam (= fragmentum, frustum) carnium porcinarum, quae hyzdie vulgariter dicitur Stat. eccl. Prag. z r. 1350 v BrandlGloss. 77 a Hank. Zbírce str. 327, (Schweins)keule Brandl l. c. — Nedvědi mají mdlú hlavu, ale velikú sílu v plecích a v bedrách aneb w hyžech Ezop. 201a. — hyzdie coxa Prešp. 1211, hiſdie též RVodň. 56b, hyzdie též Veleš.; (púštěj) baňkami na hyzdiech Sal. 565; — hyzye coxa Rozk. 1982, hyze coxa BohFl. 150, 430, Nom. 67b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
hýždě, hýžě, -ě f. hýždě, kyčel
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
hýžě f. = hýždě
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.