družec, -žcě m.
k druh
1. druh, (v činnosti) společník, (v manželství) druhý z manželů, (v blízkém osobním vztahu) přítel, (ve společenství) bližní
2. zř. ve zvratné konstrukci druh družcě ap. jeden druhého ap.
Zapsáno též jako druhec
Sr. družka, tovaryš
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
družec, -žcě, masc., druh, bližní, Genosse, Nächster; z družьcь, a toto z drugъ. — Abychom polepšili druzczye bez ukrutnosti Modl. 48a. Na jednéj dscě tři biechu kázanie, ješto učiechu, kak jest boha milo vati…, a na druhéj sedm bieše jich, ješto učie…, kak jest druzczye milovati Hrad. 93b. Jest mužěbojcě, jenž umářie hladem druzczye, moha j’ho málem živiti t. 98a. Nebuď křivý svědek na druzczye na svého t. 116a. Pro bóh druzcze milovati jako sě Štít. ř. 32b; to j’ pak beze lsti druzzcze milovati… t. 93a. Móž ť každý učiti družce svého, děti své, čeled svú, ne tímž obyčejem, by stoje jako kazatel nad jinými, ale móž mluviti k jiným jako jsa jeden z nich ŠtítV. 81. Mysl beze lsti pokornú proti bohu a drużczy mieti ŠtítBud. 169; proti bohu neb svému druzczy Štít. uč. 133a. (Člověk má) milost zachovati k drużċy, ano někdy ſwidij nenávist ŠtítBud. 190; závist, péče a nemilost k drużczy t. 155. Téhož druzczi přěj Kruml. 118b. — Ve výrazích vzájemnosti druh družcě atp., v. druh. — Příjm.: Drusec NekrP.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
družec, -žcě m. druh, společník; bližní
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
družec m. = druh, společník; bližní
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.