drbati, -baju, -bá, řidč. -b̕u, -b̕e ipf.
1. koho, co drbat, škrábat
2. expr. koho dřít, nepřiměřeně zatěžovat n. obírat někoho
Sr. dřieti, odrbati, odřieti
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
drbati, -b̕u, -b̕eš a -baju, -báš, impftiv., reiben, riffeln, kratzen. — Činie (zákonníci), jako řezník volu, jenž po čele ho drba HusPost. 182a. Kaž jeho (nemocného) drbaty a třieti tiem suknem Chir. 17lb. (Nemocný) mne neb drba sobě nároky Sal. 355. Libo se jim drbati Rokyc. 63a. Já sám se v tom psaní hyzdím a drbi Blázn. 131b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
drbati, -b’u, -beš i -baju, -báš ned. drbat, škrábat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.