dopúščěti sě, -ěju, -ie ipf.
k dopúščěti
čeho (zvl. špatného) dopouštět se něčeho, páchat něco
Sr. dopuščovati sě
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
dopúščěti, -ěju, -ieš, impftiv.; iterat. z dopustiti. — Dopouštěti, zulassen, gestatten: a divím se, kterak dopúštějí ustavenie lidská lehce přísah HusE. 1, 223; nevěrným posměvačuom Dionysius nedal na tělo boží hleděti, ale věrným dopauſſtiel RokycEvJan. 190b marg. — d. sě dopúščěti sě čeho, etwas Unrechtes begehen, sich vergehen: (lazebník) druhého ſye rád dopuſczie, když komu krev z rukú púščie, že ť sě žíly rád chybuje Hrad. 134b; ež ſye geſt dopuſſtyal toho, jehož jest nejměl učiniti Štít. ř. 221a; o tom (hřiechu)…, ješto z našie vóle dopuſſtieme sě jeho a svú sami vinú ŠtítMus. 54b. — d. sě dopúščěti sě, t. smilstva: Varuj sě od všelikého zprzňenie v smilné nečistotě a kromě své ženy nikdy ſie jinde nedopuſſtiey Štít Mus. 28a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².