dobrodějec, -jcě, masc., dobrodinec, Wohlthäter. — Odplatiti rač všěm našim dobrodieczom (sic) ŽPod. 138 (modl.); byli nevděčni svým dobrodějcóm Rozbor 740 (z Mat.). Z dobrodějcě, v. t.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dobrodějcě, dobrodiejcě, dobrodiecě, -ě, dobrodějec, -jcě m. dobrodinec
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.