diábelník, -a m.
k diábelný
1. člověk posedlý ďáblem, zlým duchem
2. ďáblův stoupenec, následovník ďábla
Sr. diáblovník
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
diábelník, -a, masc.,
ďáblem posedlý, ein vom Teufel Besessener. — (Židé) sú již syna božieho diabelnikem nazvali
HusPost. 49b; chtíce najhorší věci synu božiemu činiti a diabelniky jemu dávati
ChelčPost. 101a, ďábelníků jemu nadávati; židé (Ježíšovi) diabelnijky dávajíce
Rokyc. 145a. Nevěrní diabelníci a Jidášové
HusPost. 14b; ten jest diabelník
t. 57a; hřiešník, diabelník, blázen
t. 40a; mnohé diabelniky
Nicod. 23b; dyabelnyk daemoniacus
Rozk. 1834 (za to dyabyelnyk v
pozn. při
Prešp. 1068).
Srov. diáblovník.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
diábelník m. člověk posedlý ďáblem
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
diábelník = ďáblem posedlý
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.