dščieti, -ěju, -ie ipf.
1. (o mraku) uvolňovat déšť
2. (o mraku) koho deštěm zalévat, skrápět, svlažovat někoho, vypouštět déšť na někoho
3. (o hmotném) na koho shůry padat, zvl. hustě
4. (o kameni) shůry sesílat světelné paprsky
K 4: dolož. ojed. v rýmu
Sr. dščíti
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 8. 7. 2025).
dščieti, -ěju, -ieš, impftiv.,
pršeti, regnen; stsl. dъždati pluere. — Oblaci dzzczzeyte spravedlivého pluant
EvOl. 204b; oblakóm přikáži, aby nedſſczyely ne pluant
Pror. Jer. 5, 6; dſczalo jest na ně maso pluit
ŽKlem. 77, 27. Srov. dščíti.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dščieti, 3. sg. -ie, dščíti, 3. sg. -í ned. dštít, pršet; sesílat (déšť, síru)
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dščieti nedok. = pršeti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.