|
|
|
dščíti, dšču, dščí ipf. 1. kam (na zemi ap.), na koho, nad koho zapříčiňovat, aby pršelo, (o Bohu) sesílat déšť, (o mraku) uvolňovat déšť, ojed. koho deštěm zalévat, skrápět, svlažovat 2. (o Bohu) co kam, na koho, komu shůry sesílat, nechávat seshora padat, zvl. hustě, co (nepříjemně postihujícího, např. oheň) dštít 3. neos. kam, komu shůry padat, zvl. hustě, (o dešti) pršet, shůry (z oblak) padat v kapkách na zem Sr. dščieti Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 8. 7. 2025). 
dščíti, dšču, dščíš, impftiv., pršeti, regnen; stsl. dъžditi pluere. Ze dšči- bývá dči-. — Hospodin… dſczil na hř(ie)šníky osídla pluet (sic) ŽWittb. 10, 7, dczzyl na hřiešného osídlo ŽPod. tamt.; dczil na ně maso pluit ŽWittb. 77, 27; dczil jim mannu pluit t. 77, 24, dſſczyl jim mannu ŽPod. tamt., dẛṫil̇ ŽGlossKlem. tamt.; oblakové dſſtiete spravedlivého pluant iustum Pernšt. Isa. 5, 6; pán dſſtil jest na Sodomu a Gomorru sirú a ohněm pluit sulphur et ignem Kladr. Gen. 19, 24; (bóh) dſczij na spravedlné pluit Koř. Mat. 5, 45; nebo nebyl je dſſtil pán buoh non enim pluerat Pr. Gen. 2, 5; déšť by nedſſtil Ol. Deut. 11, 17; dſczila jim manna ku pokrmu pluit ŽKlem. 77, 24; dcztil pluit MamC. 115b. Srov. dščieti. Mezi dščieti a dščíti býval rozdíl významový, ono bylo pluere, toto facere ut pluat; časem rozdíl ten se stírá a na konec slovesa obě zanikají. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dščieti, 3. sg. -ie, dščíti, 3. sg. -í ned. dštít, pršet; sesílat (déšť, síru) Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dščíti nedok. = (déšť) sesílati Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|