dědičský adj.
k dědic
1. (o majetku ap.) dědičný, jsoucí předmětem dědictví, takový, který se dědí; též jur.
zpodst. n. čí dědictví, dědičný majetek, nárok ap., „dědičské“
2. (o osobě) dědící, oprávněný dědit
3. (o právu ap.) dědický, náležející dědici, opravňující k (z)dědění; též jur.
Sr. dědičný, StčS nedědičský, nápad 5
Autor: Irena Fuková, František Martínek, Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 15. 6. 2025).
dědičský, adj., dědičný, erblich: diediczkemv požívání KolBO. 2b (1494), tamtéž a v témže smyslu také: diedicznemu požívání; k držení diediczkemv t. 4a (1494). — Dědický, Erb-: (žaloby) z dědictvie diediczſkeho VšehK. 26a; že jest toho statku prawey diediczky držitel KolC. 143a (1588). (Sluhy) diedickym prawem přenesete ku potomním hereditario iure transmittetis ad posteros Kladr. Lev. 25, 46, dyedyczkym prauem Ol. tamt., dyedyczkym prawem Mus. tamt.; diedyczkym prawem Brig. 175a. — Adv. -sky dědičsky, způsobem dědice, als Erbherr: (Abraham) dyediczſky wladl zemí Ol. Ezech. 32, 24; (synové) budú dyedyczſky wlaſty zemí hereditabunt terram Pror. Isa. 14, 21; wlaſti budú (synové dědictvím) diedicky hereditarie Kladr. Ezech. 46, 16; (ať) diedicky wladneme svatyní hereditate possideamus sanctuarium t. žalm 82, 13; ktož by v jich sě sbožie dyedyczſky uvázal Pass. 398; má jako dyedyczſky ten kraj nebeský, ktož miluje Krista Štít. ř. 173b; ji (dědinu) diediczky držeti KolB. 187a (1501).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dědičský adj. dědičný
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.