děd, -a m.
1. čí děda, otec otce n. matky
2. pl. čí předkové (druhého stupně a vyšších)
3. děd, stařec, stařík
Sr. baba. – Dolož. též dial. podoba dźěd (zapsáno dzyed) KlarBohO 508.
Dolož. též jako adj. poses. dědóv a jako vl. jm. osob. Děd
Autor: František Martínek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 28. 4. 2024).
děd, -a, masc., Grossvater, Ahn, alter Mann; psl. dêdъ avus. — Kněz chtě pomstiti dyeda svého jěde na Mezku knězě polského DalC. 43. (Herkules) pobil Parisova dyeda AlxV. 778; vaši dyedowe i přědci jsú nepokoj veždy střěli t. 1488; i mluvie to sprostní dyety (omyl m. dědi) t. 2352, staří diedy AlxH. 11, 37 (místo stejné s předešlým). dyed Rožmb. 20; dyed avus Prešp. 1631, Boh. min. 22b, Vocab. 175a; dzyed avus BohFl. 477, dial.; dyed avus, Ahnherr Diefb. — Příjm.: Dedo comes Reg. I, 1165, Dedus t. 1208, marchionis Deda (gen.) Kosm3. III, 52, Dyed UrbOstr. 1390, Dyedonem famulum Lún. ks. 1399.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
děd m. děd; stařec; předek
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.