déka, -y f.
k střhn. degen
Autor: František Martínek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 11. 5. 2024).
déka, -y, fem., dýka, Dolch; ze střhněm. degen = Degen, Dolch, a toto z franc. dague. — Králová (v šachu) nemá choditi jako rytieř s deku, má se tiše mieti Šach. 31lb. Kopie, déka, samostřiel HusE. 1, 176. Tesáci a deeky VšehK. 92a; s dykau Brikcí 257; vytáh déku poboční Háj. 163a; až jej dekau probodl t. 305a; s těmi dykami t. 333a. deka parvus gladius SlovKlem. 76a. Deka, tesák pugio Lact. 134d. Srov. stpol. deka = sztylet Rej, Zwierz. 110.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
déka f. dýka
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
déka f. (z něm.) = dýka
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.