cín, -a/-u m.
pozd. též cajn², -a/-u m.
k střhn. zin
1. fabr. měkký stříbřitý snadno opracovatelný kov, zvl. cín
2. cejn, ryba se stříbřitě zbarveným tělem
Autor: Petr Nejedlý
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
cín, cajn, cejn, -a, -u, masc., Zinn, ze stněm. zin. — cayn Háj. 14a, věži caynem krytú t. 464b. — cyn electrum BohFl. 139.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².