cihla, -y f.
dial. tihla, -y f.
sr. střhn. ziegel
1. tabulka, plochý deskovitý útvar („plást“ 1)
2. stavební materiál zhotovený z hlíny, zvl. pálené, cihla, zř. dlaždice
3. střešní taška
Též vl. jm. osobní. – Podobu tihla vysvětluje Newerkla, Sprachkontakte Deutsch–Tschechisch–Slowakisch, jako vliv lat. tegula; pravděpodobnější je hláskoslovný výklad opřený o ć jako starou slovanskou střídnici k tvrdému t, postupně omezenou na některá nářečí (sr. GbHistMluvn 1, 391; tento výklad podporuje i provenience příslušných dokladů)
Autor: Petr Nejedlý
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024).
cihla, -y, fem., Ziegel, dial. (mor.) tihla; z něm. Ziegel, a toto z lat. tegula. — (Zdi) z žžené czyhly cocti lateris Pror. Isa. 16, 7, z žžené tihli ProrOl. tamt.; czyhly sú spadaly lateres Pror. Isa. 9, 10; pod czyhluv sub muro latericio t. Jer. 43, 9; tvrdými czyhlamy ji (věži) skládachu DalC. 1. Vezmi tihlu tenkú AlchAnt. 79a, na rozpálenú tyhlu tamt., na tu tihlu tamt. — czihla later Prešp. 114; czyhla též BohFl. 129, Nom. 69b; cyhla též Boh. min. 22b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².