|
|
|
cieva, -y f. ciev, -i f. pozd. ojed. cievě (?), -ě f. 1. duté stéblo n. trubička; (svícnu) rameno 2. med. tělní trubice vedoucí látky potřebné k životu, „cieva žalúdková“ jícen; „cieva pródušní“, „cieva pľucná“ průdušnice; „cieva chřiepie“ nosohltan (?) 3. med. céva, trubice rozvádějící po těle krev, zvl. tepna 4. šlacha (?) K 1: Czena KlarGlosA 2412 , interpretované editorem jako čena, je omyl m. czeua (tj. céva) Autor: Petr Nejedlý Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 14. 6. 2025). 
ciev, -i, neboli cěv, -i, a také novotvar cěva, -y, neboli cieva, -y, fem., třtina, třtina dutá, trubka, cívka; Rohr, Röhre, Spule; stsl. cêvь tubus. — Sviecen, z jehožto prostřědka czyeui procháziechu calami Ol. Ex. 37, 17; učiníš czieui calamos t. 25, 31; dielo ſſeſti czewí sex calamorum t. 37, 19, dielo ſſeſti czieui t. 25, 33; po všěch cziewech per calamos singulos t. 37, 19; pod dvěma cziewma sub duobus calamis t. 25, 35, pode dwyema czyewma Mus. Ex. 37, 21, pode dwyema czyewoma t. 25, 25; na czyewye druhey t. 37, 19, šest czyewy t. 25, 32, po všech czyewech t. 37, 19. — cevv spula MVerb., cívka v člunku tkalcovském. — Nejasné: hrábě, pytlík, těhel, czewi *cilla, pometlo atd. Prešp. 2374 v kap. de artificibus. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
ciev, cěv, -i, cieva, cěva, -y f. třtina; trubka; cívka Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|