chybovati sě, -uju, -uje ipf.
k chybovati
1. netrefovat se, míjet cíl
2. pochybovat
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025).
chybovati, -uju, -uješ, a ch. sě chybovati sě, impftiv., iterat. k chybati, pochybovati: ješto pak chybugeta, by nebyla atd. ŠtítBud. 185; pros boha a nechybuy u vieřě plnéj Alb. 61b, chybovati v čem; ten má pravú náději v bozě, jenž ſie v ničemž nechybuge, by jemu toho buoh neučinil Kruml. 167b, chybovati sě v čem; pomni do Mojžieše, ten chybowal do moci božie Kruml. 269a, chybovati do čeho; — iterat. k chybiti, chybovati, netrefovati, nesplňovati se: (snové) jistě ť těm chybugij, kteříž na ně spoléhají RešSir. 227b; (lazebník) sě žíly rád chybuge Hrad. 134b, chybovati sě čeho.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chybovati (sě), chybovati, chybovati sě, -uju, -uješ (sě) ned. pochybovat, rozpakovat se; netrefovat: (lazebník) sě žíly rád chybuje
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.