chvost, -a/-u m.
1. chvost, ocas, oháňka
posaditi na chvostě koho, co zkrotit
2. kostrč (?), hýždě (?)
K 2: jen v LékŽen
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 18. 4. 2024).
chvost, -a, -u, masc., ocas, ohon, Schweif; stsl. chvostъ cauda. Z germ.: dněm. quast Knorren, něm. Quast Laubbüschel Mikl. Et. Wtb. a Uhlenb. — Aspis…, když kto kúzly (chce) jej jieti, (aby kúzel těch neslyšel) jedno ucho k zemi stulí a druhé chwoſtem zatulí AlxV.226. I volá ť písmo… na ty (lénie), ješto by i chwoſtem miesta neshřeli točiec sě po světských marnostech ŠtítMus. 59b. Malú částku chwoſta tvého (praví opice lišce) bych měla převelikého, bylo by mi přieliš dosti Baw. 116. — Vrábě, holúbě, membrana mázdra, chuoſt caudula Prešp. 180 v kap. Volucres; chwoſt caudula Rozk. 323.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².