buj v. bu
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
buj, adj., bláznový, thöricht, närrisch; stsl. buj insipidus, z bujь. — Kto die bratrovi svému: racha! jako by řekl česky: bu!, vinen bude potaza Štít Vyš. 5b; Racha, bohemice Bu! GlossMat. 151a. Je to ohlas z Mat. 5, 22: qui dixerit fratri suo: Raca! reus est consilio; qui autem dixerit: Fatue! reus erit gehennae ignis; ός δ` άν έίπη, Μωςέ, ένοχος έσται είς τήν γέενναν του πυςός. To přeloženo v stsl.: ižъ bo rečetъ bratu svojemu: rak’ka! povinnъ jestъ sъnъmištju, a ižъ rečetъ: bue (t. j. buje)! povinenъ jestъ djeonê Zogr., a iže rečetъ: buje! atd. CodMar. V dokladě stč. je bu z býv. buj, patrně zkomolenina (jejíž původce snad se mátl s interj. bu, v. t); slovo záhy zaniká, nerozumí se mu a kazí se na stránce hláskové.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².