brněti, -ňu, -ní ipf.
1. (o struně, zvonci ap.) znít, zvučet, vydávat zvuk
2. (o zbroji) zvučet, řinčet, břinčet
3. (o kazateli) mluvit výrazným, znělým hlasem, zvučit (arch.)
Sr. zbrněti
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 20. 5. 2024).
brněti, -ňu, -níš, impftiv., temně řinčeti, zníti, dumpf klirren, tönen. Na ’nom již železa (oblečené železné odění) brnye AlxV. 1394. Josef pak silně prstem svým tepieše v koflík, až brnieše Život Jos. (ČČMus. 1862, 220). (Kněz) maje brnícíe a zvučné zvoncě HusPost. 79a. Mnoho hlasuov vznieše, mnohý jazýček brnyeſſe Vít. 27b. Ano se pýcha sápá na ně (na sedláky) křikajíc, ano jí chlap v ústech brnij ChelčSíť. 141a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
brněti, -ňu, -níš ned. temně řinčet, znít
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
brněti nedok. = temně řinčeti, zníti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.