blahoslavený, adj. z part., selig. — blahoſlaweni qui glorificatur ŽGloss. 88, 8; blahoſlaweny benedictus Mus. Gen. 9, 26, blahoſlaweni beatus Prešp. 1125; blahoſlaweny chudí duchem BiblJ. γ Mat. 5, 3; blahoſlaweny tiší Alb. 11b; Blahoſlaweni, jichžto sú otpuščeny zlosti beati ŽKlem. 31, 1; blahoſlawena učini jej beatum t. 40, 3, Blahoſlawenu mě dějiú všickni národové beatam t. 133b; blahoſlaweniei oči Koř. Mat. 13, 16.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
