blíkati, -aju, -á ipf.
k střhn. blicken
1. (o očích) blikat, mžourat, mžikat, mrkat
2. (o člověku) čím (očima) blikat, mžikat, mrkat, mžouravě se dívat (zvl. v důsledku potíží se zrakem)
Sr. bličěti
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 3. 6. 2024).
blíkati, -aju, -áš, impftiv., blicken, blinzeln; z němč. — (Modly) oči jmají a blikaty nemohú Kat. v. 2103; blikata i tečeta oči HusPost. 215b, oči blíkáta neb tekú HusE. 1, 116; blikam caecutio MamD. 295a, vidím špatně, jsem chybný na zrak.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
blíkati, -aju, -áš ned. mrkat, mžourat; mít vadný zrak, špatně vidět; oči blíkáta neb tekú jsou nemocné
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
blíkati nedok. = mžourati
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.