bičík, -a/-u m.
k bič
Dolož. též jako vl. jm. osob. Bičík
Sr. bíček
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 2. 7. 2025).
bičík, -a, -u, masc., demin. z bič. — biczik malý Hrad. 12a; Ježíš biczik udělal Kruml. 35b; když učiníše byczyk EvVíd. 2, 15. Hospodin biczikem všecky (kupce) vyhnal Krist. 76b. Mrskaj nás biczikem Kruml. 48a. — Příjm. Bicik NekrP.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².