bič, -ě m.
k bíti
nástroj z řemenů n. provazů užívaný k bití, bič, důtky, karabáč
Dolož. též jako vl. jm. pomíst. Bič
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024).
bič, -ě, masc., Geissel, stsl. bičъ; z toho něm. Peitsche. — bicz ſlagellum ŽWittb. 90, 10, bycz BohFl. 727; byczowe flagella ŽWittb. 34, 15, v-biczie in flagella t. 37, 18. Kadyž mukař biczem měřil Kat. 132. Mrskáčové byczy sě mrskáchu Pulk. 154a, býkovými biczi Ol. Mach. 7, 1. biczzemi flagellis t. Job. 19, 6, byczemy bit ML. 5a; bycżmy flagellis Ol. Ex. 5, 16, služebníky tvé biċmi tepú Kladr. tamt.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².