bečka, -y f.
sr. psl. *bъčьka a něm. Butte (?)
bečka, sudovitá nádoba sloužící zvl. jako dutá míra na sůl a na tekutiny (víno, pivo ap.)
Dolož. též jako vl. jm. osob. Bečka. Sr. beččicě, prosticě, stúdev, sud
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
bečka, -y, fem., batus, Gefäss. Do sta beczzek vína batos Ol. 1. Esdr. 7, 22. beczka vas BohFl. 617, *sagra Prešp. 1925, *cipuca MamA. 18b. — Příjm.: Beczka KolB. 21a (1495). Adj. possess. -óv Bečkóv: Matěj Beczkow t. 69b (1497).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².