běsovník, -a m.
k běs
člověk posedlý běsem (zlým duchem, ďáblem)
Sr. běsník
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
běsovník, -a, masc., běsník, muž běsem posedlý, ein Besessener. O jednom bieſowniku Jeron. 92a; třie bieſſownici řetězi zvázáni t. 133b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
běsník, běsovník m. běsnicě, běsyni, -ě f. člověk (muž, žena) posedlý běsem, zlým duchem
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
běsník, běsovník m. = muž běsem posedlý
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.