|
|
|
Jan, -a m. k lat. Joannes 1. jméno světce (zvl. jméno Jana Křtitele, n. Jana Evangelisty) v určení dne (svátek) sv. Jana v určení kostela (kostel) sv. Jana sv. Jana kořenie bot. třezalka, bylina sv. Jana (lid.) sv. Jana chléb svatojánský chléb, plod(y) rohovníku 2. jméno osoby pojmenované podle některého ze sv. Janů (např. jméno Jana Husa, Jana Zlatoústého, Jana Rokycany ap.) Dolož. též adj. poses. Janóv Autor: Irena Fuková, Michal Hořejší Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 6. 5. 2024). 
Jan, Ján, -a, vok. Jěne, masc., jm. osobní, z lat. Joannes. — ian CisMnich. 97a, CisPr. 103b; Jan NekrP. (7); Jan Claudum Reg. III, 1311, her Jan t. 1314; svatý Jaan EvZimn. 48, svatého Jaana Hrub. 182a. A jakž který panošě slove, tak toho pán jeho zove: on Radvana, sen Mladotu, a sen iana, on Radotu AlxV. 1391. — Svatého yana Mast. 347; svatému yanu Hrad. 7b. — Giene, mój synu! Hrad. 32b; giene, milý synu! t. 58b; ty, giene! t. 91b; svatý giene, apoštole! t. 122a; milý gyene! Modl. 167a, ty gyene! t. 168b; ó gyene svatý! t. 147b; o přěradostná novino tvého poselstvie, svatý Jane! Pass. 277; yane, tobě mě poručil jest bóh! ML. 32b. — Svatý Giene, krſtiteliu boží! ŽKlem. 136b, Jan krstitel, křtitel; ten den k sv. janu krztitely Chir. 283a. U vigilji svatého jana kupadlneho t. 146b, Jan kupadlný (Jan křtitel). — Svatého Jana chléb, kořenie v. chléb, kořenie. — Adj. possess. -óv Janóv, Jánóv: w yanowu křtu Koř. Act. 19, 3. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|