C. Třetí hláska obecné abecedy české, = cyr. ц. Píše sev textech staropísmých literami a spřežkami: c, na př. bradavice MVerb., obrancie ŽKlem. 17, 3; — cc na př. mrauenecc MVerb.; — ch na př. k otchu t. j. k otcu Kunh. 149b, nemochi budeš Túl. 24b; — cz, na př. nocz AlxH. 1, 29, zemiczu t. 1, 25; — zc, na př. chzce t. j. chce AlxH. 10, 25; — cſ, cs, na př. nocs Hrad. 87b, rucſye t. 78b; — czſ, oczſtem ŽKlem. 68, 22; — tſ (?) v potſtiwy ŽKlem. 138, 17, ale tu je spíše čísti pocſtiwy t. j. počstivý; — tc, na př. owotce Ol. žalm 77, 46, Háj. 1a; — ċ, na př. naſyċen HusPost. 70a, wzaċen ŠtítMus. 79a, ſlunċe Comest. 108b, vece dixit Troj. 23a;— později také tz, způsobem německým; — v pravopise Husově a odtud v bratrském a nč. je pravidlem litera c. — V některých textech staropísmých psáno c před samohláskami úzkými literou c, kde litera tato podle středověkého čtení latinského zněla c; v případech ostatních, kde by c podle téhož čtení znělo k, psáno cz. Tedy na př. obraciugiuce ŽKlem. 103, 29 a wiecz amplius t. 77, 9, ſrdcem Pass. 287 a czo t. 289, cieſta Krist. 28a a newraczowali t. 25a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
