|
|
|
čin, -u, pozd. též -a m. 1. způsob 2. zvl. v instr. ve spojení s adj. ve funkci přísl. určení způsobu (jako subst. obecného významu) „divným činem“ divně, „milosrdným činem“ milosrdně, „novým činem“ znovu, „přirozeným činem“ přirozeně, „rozličným činem“ různě, různým způsobem, „rúčím činem“ rychle, „tělesným činem“ tělesně ap. 3. v instr. ve spojení se zájmenem ve funkci přísl. určení způsobu „tiem(to) činem“, „tak(ov)ým činem“ ap. tak, takovým způsobem; „týmž činem“ ap. stejně, stejným způsobem; „kterým činem“ ap. jak, jakým způsobem; „všěmi činy“ ap. všelijak, jakkoliv; „ižádným činem“ ap. nijak; v instr. ve spojení s číslovkou druhovou dvojím činem, trojím činem ap. dvakrát, třikrát; s číslovkou řadovou „druhým činem“ jinak 4. věc, záležitost, událost, v pl. (o světě ap.) dění, řád (světa) 5. zvyk, zvyklost, mrav, obyčej; chování; v pl. způsoby, mravy 6. čin, skutek; dílo, v pl. konání, působení 7. podmínka, výminka; „(s) tiem činem“, „na ten čin“ ap. s větou obsahovou s danou podmínkou 8. příčina, důvod; účel; „tiem činem“ ap. s větou obsahovou z toho důvodu, z té příčiny 9. zř. účinek 10. zř. příležitost Autor: František Martínek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024). 
čin, -u i -a, masc.; stsl. činъ, -w i -a, ordo, norma; z čьn-, a toto z koř. ken- —Způsob, Art, modus. To zvláště ve výrazích adverbiálních: tiem činem = tak(to), divným činem = divně atp. Každý jmajě řěč jinú, rúcho rozličného chzinu AlxH. 2, 17, rozličného způsobu; rúcho rozličného czynu AlxV. 1225. I povědě (Maria) řkúc: kterým to bude czynem, abych jáz počala synem, aj áz sem bohu slíbila dievčí čistotu držěti? Tdy jiej anděl otpovědě řka: jáz ten czyn dobřě vědě a ty také ten czyn poznaj, neboť atd. Hrad. 62b, ten způsob. Kdežto sě spolu sejme ten trój czzin, tu buoh přěbývá Kruml. 229b. Miesto stkla sě stkviechu drahých kamenóv czynowe Kat. v. 977, způsoby, tvary. Tyem czynem mnoho dobrých zbichu DalC. 12, tím způsobem; věřte mi, ež vy chtie tyem czynem zbíti t. 12; tyem czynem bude náš slovuten rod t. 34; tiem czynem hoc modo Ol. 2. Mach. 13, 26; tiem czynem tali modo Otc. 127b; tyemto czynem in hunc modum Mus. 1. Mach. 14,35. Nejsem duostojen timz czynem na kříži pnieti jako mój spasitel eodem modo Pass. 299. Kmetě vdovcě (komorník) móž pohoniti týmiž czyny jako holomka Rožmb. 56. Skrze ten czyn ita Otc. 297b. Nemluv takým cżinem hoc modo Ol. 2. Par. 18, 7. Přijímá tě anděl plnými ústy, přijímá tě putující člověk ſwym czynem k svému užitku Modl. 23b. Tehda svatý Petr proti ňemu počě rozumnim czynem sě hádati Pass. 294, rozumným způsobem, rozumně. Rozlicznym czinem knihy píši ŠtítBud. 4, rozličně. (Král jal se) boží čest mnohym czynem ploditi DalC. 95. Naaman ho (vína) měl dosti plnym czynem OpMus. 201b, úplně. (Maria) řkúc: kterym to bude czynem, abych jáz počala synem Hrad 62b (v. zde napřed), kterým způsobem, kterak. Kterým sě to činem má státi Pass. 186. Kterým to činem móž býti tamt. Kterym czynem popúzie nás která věc Štít. ř. 126a. Jiné utěšenie dywnym czynem pamatuje dnes kostel t. 118a. Když ani špílejě, ani posmievajě sě, ani kterým czzinom (sic) svú vóli k tomu dá Kruml. 157a, některak. Kolik ċziny móž věc některá proměnu vzieti ŠtítBud. 48, kolikým způsobem. Slunce trogym czzynem pálí hory tripliciter Ol. Sir. 43, 4. Trogim ċzinem jest proměna v poznání lidském ŠtítBud. 56. Z toho hoře mohú živí pomoci umrlým cztwerem czynem Štít. uč. 156a. Cztwerem czynem móž býti člověk pyšen tamt. 133a. Ež tak mnozí své losy obmeškávají, to ť dewaterem přicházie czynem Štít. ř. 237b. Vratislav biskupstvie (spojené, pražskomoravské) rózno jest wſſyem czynem rozjednal Pulk. 68a, docela, naprosto. Konrad jě (otce a syna) wſſyemy czyny sjednal tamt. 67b. Jal se nelibost činiti wſſyemy czyny omni modo tamt. 63b, toho jest wſſyemy czyny hledal omni modo Mus. 1. Mach. 14, 35; když dítě své odchováváš wſſemi ſpůſoby a činy RešSir. 64b. — Zvláště pak způsob náležitý, pravý, ritus, ordo. Tyem czynem svěcen hoc ritu Mus. 1. Ex. 29, 7, czynem ritu MamA. 34a. Oltáře i všecko orudie, ješto k jich czynu jest potřebné ad cultum Ol. Ex. 30, 28. Já vám chci věděti dáti | to, což mne tiežete, wuczynye (sic, verš 8slab.) Kat. v. 1826 t. j. v-čině, náležitě, rite, srov. stsl. vъ činъ dobito ordinr. Auvech, Jěne, milý synu, podle ktereho ia czynu mohu sě obveseliti neb kdy utěšena býti, a já mám túhy veliké? Hrad. 58b, kterak, kterým právem. Volajmyž k niej, by nám ráčila spomoci milosti u svého syna, ne podle naſſeho czyna, ale podlé smilovánie Hrad. 122b, podle práva, podle zasloužení. (Aby dítě vzrostlo) v člověka, jenž by podle czynu czneho byl ve všecko dobré sbožen Kat. v. 3379. Bych jej (Kateřina Krista) mohla v tvář poznati podle myloſtneho czynu Kat. v. 891. (Na desce byl) obraz svatéj Mařie z czyna, ana nese svého syna Kat. v. 645, náležitě, pravdivě. (Kostus svou dceru) milováše, jakžto s právem bylo z czyna, neb mu bieše dci jediná Kat. v. 98, náležitě, rite. Ktož z wyerneho czyna vám věří a křčen bude Kat. v. 1993, náležitě podle víry. (Darius) ješče viece mějieše ľuda pěšieho przi ſzinye, v dobrém odění AlxH. 4, 1 t. j. při čině, v stavu náležitém, srov. rčení: býti při síle atp. a oppos. stsl. bezъ činu inordinate; odtud adjekt. příčinný, v. t. — Pak také příčina, účel, úmysl. Sapientia múdrost, czyn causa, um animus Prešp. 24. Věčší svatý Jakub slove chzinem trojie čcti věcí ApD. d. (Ktož na svého těla) pokoj netbá na ten czzin, aby tiem viece dušiček bohu dobyl Kruml. 154a. Na ten czyn, aby Alb. 26b. Sem druží se také doklad: (Súdcě) vždy toho czyna hledáše kterak by mohl svatého otcě viděti OtcB. 49b occasionem. — Z činъ = ordo utvořeno denominativum činiti, v. t., a odtud dostalo č. čin význam = skutek, factum. Úmysl zlého chzinu k téj noci otloži AlxBM. 5, 1. (Aby) chzin této nadsady těm byl na prſihrozu AlxB. 8, 22. Kochal si mě w czinye tvém in factura tua ŽKlem. 91, 5. Děkujte hospodinu wſiczkny czinowe jeho omnia opera. t. 102, 22. Daj jim otplatu wedle czinow jich secundum opera t. 27, 4. Aby nemluvila ústa má czinow czlowieczich opera hominum t. 16,4. W czinyech jich in operibus eorum t. 105, 39. Ve všěch czynyech in omni opere Mus. Ex. 31, 3. Viera a tvoji czyny, ta tě zdrávu učiní Hrad. 46a. Bratře milý, proč tak činíš? Náhle poznaj sě i svú vinu a chovaj sě potom toho czynu t. 18a. Tiem trým troge czyny k spasení hodné činiti móžem Štít. ř. 228a Přěd vypravením dálých ċinow Lit. 2. Mach.2. V mých czzynech in operibus Ol. Sap. 9,11. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
Chvalka, -y, fem., jm. osobní, k masc. Chval, v. t. — Odtud adj. possess. -čin Chvalčin: Chwalczina wesczie, jm. místní, UrbR. 399. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
čin m. čin, skutek; způsob: tiem činem tak(to); divným činem divně; nevidomým činem neviditelně; všemi činy všemožně; náležitý způsob, řád: v čině náležitě; příčina, účel, úmysl, příležitost: súdcě vždy toho činy hledáše, kterak by mohl svatého otcě viděti Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
čin m. = řád, způsob, skutek, podmínka; příležitost; obyčej, mrav; tvar; dílo, síla, moc; — podlé milostného činu = jak toho láska žádá Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|