-u v -ě, -i; na př. gen. húsěte předpokládá tvar starší gúśate, gen. rákosie starší rákośá, dat. rákosí starší rákośú atd., v. § 394.
4. V nč. spisovné a u většině nářečí nynějších ś není. Pokud tu kde ve fasích starších bylo, zaniklo: splynulo totiž většinou s tvrdým s, na př. v nč. gen. housete, pl. housata zní s jako v husa, v 3. plur. nosí jako v nesu a nesou, v impt. nos (z nosi) jako v subst. nos (z nosъ) atd.; jenom v ob. šahati Us., dosáhnout Tomsa 317 m. śah- je ś změněno v š (jako v dial. šeno, v leše BartD. 107).
s a sykavka.
404. Když po s, budiž toto původu kteréhokoliv, následuje opět sykavka, tu bývají – mimo obyčejnou spodobu (§ 254) – změny následující:
1. s-s splývá v s. Na př. nebeský, ruský atp. m. nebes-ský atd. Sem patří také příklady stč., kde bývá psáno s- za žádané (začáteční) s-s-: (Bracislav) jě sě ſtryczenu bratrzyu vaditi DalC. 23 m. s-strýčenú; nevieš že mi ſwyeta sníti Vít. 35ᵇ m. s-světa, král Filip ſwyeta snide AlxV. 114; některá (ovčicě) ſkaly spadne t. 1118 m. s-skály; král swym sě rytieřstvem potieže t. 323 m. s-svým; chtě sě skľuditi zim králem AlxH. 7, 8 m. s-sím; (měsiec) jakž sě ſlunczem sejme AlxV. 2412 m. s-sluncem atd. Domnění, že by to byly pády bez předložky, je nesprávné. Tak vzniklo také sobú m. s-sobú: pojal bě zobu i syna AlxH. 4, 16, gdež sám zobu vzímal radu AlxBM. 7, 24, běžeti ť jim káza ſobu Vít. 38ᵇ, nč. vezmi mě sebou Us. m. s-sebou; nč. s-sebou skleslo v adverbium a klade se bez kongruence grammatické osoby, na př. půjdu sebou Us., m. spolu, zároveň. V textech starých bývají tak psány také složeniny s-s-, na př. pýcha s nebe jest ſtrczena Vít. 42ᵇ m. sstrčena, Vladislav Bořivojě s kněžstvie ſady DalC. 63 m. ssadi, Syede s koně AlxV. 1787 m. ssěde, v ňemž sě ſtaray veterasce Ol. Sir. 2, 6, ſtupi descende ŽWittb. 143, 5 m. sstúpi atp.; tím způsobem vzniklo i nč. stálý, stálost ze sstál- (= s-stál-, podle lat. con-stans): nie ſſtaleho Štít. ř. 42ᵇ, jsúc sſtale viery Brig. 119, sſtaaloſt Štít. ř. 130ᵇ, ŠtítMus. 80ᵇ a j.
Rovněž tak splývá s-s vzniklé spodobou ze z-s, v. § 416.
2. s-č mění se v šč. Na př. sčítati zlin. ščítat BartD. 12. V stč. bylo s č- také ve sčastný, sčěstie, ze sъ-čęst-. Dokud se sč- u výslovnosti drželo, dávali si písaři někteří záležeti, aby se čtenář nemátl a nečetl snad šč-, i psali tedy na př. przienezczaſtny Pass. 158, przezczaſtna matko ML. 12ᵇ, zczaſtna bráno Hod. 18ᵇ, já tak zczaſtni Krist. 25ᵇ, vy nezczieſtny Trist. 114, zczyeſtnye Pulk. 86ᵃ, zchzezztye Jid. 124, zczieſtye Brig. 130 atd.; náležité sč- zachovalo se dosud dialekticky (mor.): sčesti svýmo (dat.) Šemb. 103 (v nář. horském), sčesti svymo t. 110 (han.) atd.; jinde změnilo se sč- v šč- a toto dále v šť: Sſczaſtni NRada 2004, ſſczaſtnve Ol. 3
