ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD
ÚSTAV PRO JAZYK ČESKÝ
Vědecký redaktor akademik František Ryšánek
JAN GEBAUER
DÍL I
HLÁSKOSLOVÍ
NAKLADATELSTVÍ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD PRAHA 1963
© Nakladatelství Československé akademie věd 1963
Jazyk slovanský byl původně jeden; praslovanský. Během času šířil se vzrůstem slovanského národa a zároveň štěpil i drobil se změnami vnitřními a vlivy zevními v různá nářečí. Výsledek tohoto rozvoje je slovanština dnešní. Jest to úhrn přemnohých slovanských nářečí, z nichž některá příznivými okolnostmi do popředí se dostala a za jazyky spisovné se povznesla.
Některé z těchto jazykův a nářečí jeví více shody a podobnosti vespolek, nežli s jinými; to vysvětluje se – zajisté právem – vnitřní příbuzností onde větší a tuto menší, a podle toho rozeznává se v dnešní slovanštině troje skupení jazykův a nářečí, totiž: 1. skupení východní (severovýchodní), ruské; 2. skupení jižní, k němuž patří bulharština, srbskochorvatština, slovinština; a 3. skupení západní (severozápadní), k němuž náleží čeština, srbština lužická, polština a zaniklá polabština. Skupení východní a jižní mají opět některé zvláštní shody vespolek, pročež brávají se také za skupinu společnou, jihovýchodní.
Jazyk český jest tedy člen slovanské skupiny západní (severozápadní) a má tu nejbližší příbuzné srbštinu lužickou a polštinu.
Pole jeho jest území souvislé, které se rozkládá po Čechách, Moravě, Slezsku (rakouském a částečně i pruském), Slovensku a malé části Dolních Rakous, a krom toho některé osady za hranicemi tohoto území.
Hraniční čáru českého území souvislého popisuje A. Šembera ve svých Základech dialektologie českoslovanské str. 1 takto: jde od Litoměřic v severních Čechách přes Turnov, Vrchlabí a Náchod okolo Landškrouna do Moravy, kdež postupuje severně od Olomouce
