Šúd ze Semanína, Mikuláš Novina a příhoda, která se vpravdě stala na pomezí českém…
editor: Hejdová, Tereza; Timofejev, Dmitrij
Národní knihovna České republiky (Praha, Česko), sign. 54 G 2745, 1551

oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., Praha 2015–2024

Tato edice je autorské dílo chráněné ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, a je určena pouze k nekomerčním účelům.

Edice vznikla v rámci řešení projektu GA ČR č. P406/10/1140 Výzkum historické češtiny (na základě nových materiálových bází).

Obecné ediční zásady

Elektronické edice jsou pořizovány výhradně z rukopisů, prvotisků a starých tisků z období 13.–18. století (resp. 1780; v odůvodněných případech jsou možné přesahy i za uvedené rozmezí). Při jejich vytváření je uplatňován kritický přístup k vydávanému textu. Texty jsou transkribovány, tj. převedeny do novočeského pravopisného systému, s tím, že jsou respektovány specifické rysy soudobého jazyka. Elektronické edice vznikají na akademickém pracovišti zabývajícím se lingvistickým výzkumem, proto je kladen mimořádný důraz na interpretaci a spolehlivý záznam jazyka památky.

Transkripce textů se řídí obecně uznávanými edičními pravidly, jimiž jsou pro období staré a střední češtiny zejména texty Jiřího Daňhelky Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301), Obecné zásady ediční a poučení o starém jazyce českém (in: Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1957, s. 25–35) a Obecné zásady ediční a poučení o češtině 15. století (in: Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první. Praha, Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 31–41) a text Josefa Vintra Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346). Tato obecná pravidla jsou přizpůsobována stavu a vlastnostem konkrétního textu. Při transkripci textu editor dbá na to, aby svou interpretací nesetřel charakteristické rysy jazyka a textu, zároveň však nezaznamenává jevy, které nemají pro interpretaci textu či jazyka význam (tj. např. grafické zvláštnosti textu). Tyto obecné ediční zásady jsou v elektronické edici doplněny o specifickou ediční poznámku vážící se ke konkrétnímu textu.

Součástí elektronických edic je textověkritický a poznámkový aparát, jehož obsah a rozsah je zcela v kompetenci jednotlivých editorů. Bez výjimek jsou v kritickém aparátu zaznamenány všechny zásahy do textu, tj. emendace textu (uvozené grafickou značkou ]). Uzná-li to editor za vhodné, může k vybraným úsekům uvádět také transliterované znění předlohy (v tomto případě následuje transliterovaná podoba za dvojtečkou). Pravidelně jsou zaznamenávány informace týkající se poškození či fragmentárnosti předlohy, nejistoty při interpretaci textu atp. Naopak výjimečně jsou zachyceny mezitextové vztahy.

Elektronické edice neobsahují slovníček vykládající méně známá slova. K tomuto účelu slouží slovníky zapojené do jednotného vyhledávacího systému Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx), případně též slovníky nezapojené do tohoto vyhledávání (http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx).

V širším kontextu a podrobněji jsou uplatňované ediční zásady popsány v práci Aleny M. Černé a Borise Lehečky Metodika přípravy a zpracování elektronických edic starších českých textů (ke stažení zde), kterou v roce 2016 certifikovalo Ministerstvo kultury ČR.

Komentář editora k textu

Ediční poznámka
Zásady transkripce

Text je transkribován podle obecných edičních zásad. Velká písmena jsou ponechána pouze u vlastních jmen a u slova Bůh ve shodě se současnou pravopisnou normou (Buoh f. A1r, u vigiljí Vstoupení Božího f. A1r, den Mláďátek f. A2r, den Obřezání Pána Krista f. A2v).

Ačkoli je tisk spolehlivý, objevuje se v něm několik pravděpodobně tiskařských chyb: slovo cizozemce je tištěno Cyzomce f. A1r, slovo noc je tištěno moc f. A1v, ve slovním spojení pěti ožralcuov těla je místo slova pěti tištěno pět f. A2v (je také možné, že se jedná o gramatickou chybu).

Vokalická délka je značnačená spolehlivě, a proto je v transkripci ponechávána podle tisku (dokonále f. A1v, posavád f. A1v, strán f. A2v, Mišni f. A1r, žily f. A2v, šiji f. A2v, nevim f. A2r, hrali f. A2r, usty f. A2v).

Grafika a pravopis

Členění textu

Interpunkce a členění textu se drží spíše pauzových principů než syntaktických. Předlohový text je dělený na odstavce. Dalším značně užívaným členicím prostředkem je spacie (alinea), která odděluje jednotlivé významové celky.

V textu se vyskytují běžná dobová interpunkční znaménka (tečka, dvojtečka, virgule, závorky, rozdělovník). Rozdělovník je použit nedůsledně (oby=čeg f. A1v, přij=hody f. A1v, ale pamatowá nij f. A1v, náBož ných f. A2r). Odstavce jsou zakončeny tečkou, na ff. A1r, A1v jsou zakončeny dvojtečkou se zdobnou čárkou. České zkratky jsou ukončeny dvojtečkou S: f. A1v, Swa: f. A1v, zatímco latinské končí tečkou (ec. f. A1v). Tiskař pravidelně používá po dvojtečce velké písmeno.

Na f. A1r jsou na konci obou částí titulu drobné florální motivy.

Samohlásky

Vokalická délka je značena pomocí diakritických znamének (tisk používá tečky a čárky, které mnohdy splývají a je obtížné je rozlišit). Výjimku tvoří dvě gemináty, jedna u vokálu a (zmordowaani f. A1r), druhá u vokálu e (učinienee f. A1v), které mohly být způsobeny nedostatkem odpovídajících liter. U hlásky i je vokalická délka značena dvěma způsoby: ij, j (přigijmalo f. A1v, rannjho f. A1v). Diakritických znamének se užívá i u vokálu u (Bůh f. A2v, ſú f. A2v).

Tisk pro diftong ej upřednostňuje použití liter ay, vyskytne se ale i podoba s ey (ſwatey f. A1r, Sleycháme f. A1r). Diftong ou je pak tištěn v podobě au (welikau f. A1r).

Vokál u se v iniciální pozici tiskne pomocí grafému v.

Souhlásky

V tisku se vyskytují dvě podoby b, jejichž distribuce nemá fonologické opodstatnění, proto ji v transkripci nezaznamenáváme. C je tištěno pomocí c či ligaturou cz (wěcz f. A2r). Č je vytištěno literou č, ale v majuskuli je použita spřežka Cž (Cžert f. A1r). Ř je systematicky tištěno s diakritikou, výjimku ale tvoří slova Pržijhoda f. A1r a pržiklad f. A1r, která jsou ale sázena jiným typem písma. Konsonant s je označen dlouhým s (ſ), běžným s, v majuskulích pak S. Konsonant v je tišten w. Š je v iniciální pozici tištěno literami Sſ, uvnitř slova je zdvojené dlouhé s (ſſ), zatímco na konci slova je ſs. Ž se tiskne s diakritickými znaménky, pokud je ale v majuskuli, tak se používá spojení zi (Zie f. A1v).

Jotace může být vyjádřena pomocí spřežky ie (piet f. A2r, Miesto f. A1v), ale i zde dochází ke kolísání (pěti f. A1v, piet f. A2v, měl A1r, Miesto f. A1v). Hlásky ď, ť se v textu objevují s diakritikou (Mláďátek f. A2r, neſſťastné f. A2r), jen v majuskuli je hláska ď tištěna pomocí spřežky di (Diabla f. A1v). Hláska j je tištěna literami g a y (yako A2v, něyakých f. A1v, giſtě f. A1r).

Po sykavkách s, z, c se v textu systematicky používá y (Mieſýce f. A1v, Mezy f. A1v, lavicy f. A2r). Použití y po š, č již systematické není. Používá se y (Sſymonem f. A1v, wſſedſſy f. A2r, včynil f. A1v), stejně jako i (ſtraſſywſſi f. A2r, čistě f. A1v, činiti f. A2r), ke kolísání dochází i v rámci jednoho slova (přijčinu f. A1v, přičynu f. A2r). Po ž je použito jen i (ožiráni f. A1v, vžijwali f. A2r).

Text pracuje se zkratkami, jako je latinské etc. Slovo svatý je zkráceno buď jako S: f. A1v, či Swa: f. A1v. Používá se i označení zkratek pomocí horního indexu (božſkȳ f. A1v, toº f. A2r, nočnijᵛ f. A2r).

Hláskosloví

Vokalická délka je většinou spolehlivě značena, proto je ponechána krátkost i v případech, kdy se liší od standardního stavu dobového jazyka (Mišni f. A1r, čimž f. A1r, několikrat f. A2v, nenadalé f. A2v, zlámany f. A2v, žily f. A2v, šiji f. A2v, nevim f. A2r, hrali f. A2r). Stejně tak náslovné u je zachováno v původní délce (usty f. A2v). Předpona při- bývá často tištěna s krátkým i (přiklad f. A1r, přičinu f. A2r, přihoda f. A2v), může ale docházet ke kolísání (příhoda f. A1r, ale přihoda f. A2v). Stejně tak se v tisku objevuje i délka, která může být odlišná od stavu dobového jazyka (dokonále f. A1v, jítra f. A1v, posavád f. A1v, strán f. A2v).

V textu se objevuje diftongizace ý>ej. V koncovkách převažuje -ej (každej takovej f. A1r, předivnejm f. A1v, převrácenej lidskej f. A1v, podobnej dobrej f. A2r), ale dochází i ke kolísání (každej f. A2r, každý f. A1v; jinejch f. A1v, jiných f. A2r). V kořeni se -ej vyskytuje ojediněle (slejcháme f. A1r, domejšlel f. A2v), převažuje (býti f. A1v, jinými f. A1v).

Diftong uo jednoznačně převažuje nad ů, to se v textu objevuje dvakrát (svůj f. A2r, Bůh f. A2v). V rámci stejných slov tak dochází ke kolísání (svuoj f. A2r, svůj f. A2r, Buoh f. A1r, Bůh f. A2v).

Diftong ou jasně převládá nad ú, které se v textu objevuje pouze třikrát (Šúd f. A1r, f. A2r, sebú f. A2v), proto dochází u stejných slov ke kolísání (sou f. A1r, f. A2r, sebou f. A2r, sebú f. A2v).

Proteze není častá, objevuje se u předložky o (vo f. A1v), u slova ožralství (vožralství f. A1r), ve kterém je tak umocněna emocionalita výpovědi, výjimečně pak i u kompozita (puolvorlojní f. A2r). Proteze není systematická, dochází ke kolísání i u stejných výrazů (puolvorlojní f. A2r, puolorlojní f. A2r, vožralství f. A1r, ožralství f. A2v).

Pobočné slabiky nejsou v textu časté. U pomocného slovesa být se nevyskytují (sou f. A1r, sem f. A1v, sme f. A1v), v nt-ovém participiu její použití kolísá (jsa f. A2v, ale souce f. A1v).

K asimilaci znělosti dochází nejčastěji u předložek (se všech strán f. A2v, s těch f. A2v), poté v rámci slov (svadba f. A1v, spívali f. A2r, spočátku f. A2r).

Zjednodušení hláskové skupiny se objevuje u slova necnost f. A2v, kde bylo vynecháno t.

V textu lze dohledat i tendence k vyrovnávání paradigmatu zejména u slovesa křičeti (křičala f. A2v, křičela f. A2r) a ležeti (ležali f. A2r).

Morfologie

Jména

U genitivu plurálu maskulin převažuje koncovka –uov (svědkuov f. A1v, piteluov f. A2r, koflíkuov f. A2r), ale objevuje se i bez koncového -v (časuo f. A2v).

U maskulin se v nominativu plurálu objevuje koncovka -ové (národové f. A1r, vazové f. A2v).

Duál se vyskytuje pouze ve spojení s párovými orgány (očima f. A1v, ušima f. A2v), ale pokud je duálový tvar použit v rámci slovního spojení, už nedochází ke shodě (těmito svými očima f. A1v).

Gramatická shoda není častá, ale objevuje se (národové byli vykořeněni f. A1r), nemusí však být dodržována (vazové a žily v krku byly zlámany f. A2v).

Slovesa

Z minulých časů převažuje préteritum, objevuje se ale i plusquamperfektum (bylo počalo f. A1r, byl koupil f. A2r, byl se dostal f. A2r).

Pomocné sloveso být se v 3. osobě singuláru v textu vyskytuje v dubletních tvarech, buď v podobě jest (jest měl f. A1r, jest prosil f. A2r, jest spatřila f. A2r), nebo v redukované formě je (co je se přihodilo f. A1v, je to dělal f. A2r); většinou ale pomocné sloveso chybí.

V textu se vyskytují přechodníky, které jsou většinou ve správném tvaru, ale i zde se najdou výjimky: místo náležitého maskulina je použit přechodník ve femininu ([jeden] zhrozivši se f. A2r), nebo se do nominativního tvaru dostává původní akuzativní podoba (jiní pak sobě nevážíc f. A2r).

Syntax

Vzhledem k nedostatečnému rozsahu textu nelze syntax podrobně zkoumat.

V textu je zachycená postpozice adjektivního přívlastku (synu svému f. A1v, obrazu čertovu f. A2r, strach velikej f. A2v, sovy noční f. A2v, příhoda žalostivá f. A2v, ožralce nekající f. A2v, šiji voteklou f. A2v, krví zalitou f. A2v).

Autor hojně pracuje s několikanásobnými větnými členy (křiky a povyky f. A1r, přezvěděti a vyhledati f. A1v, pitím a přepíjením f. A1v, provodili a pochovali f. A2r, volala a křičela f. A2v, hubil a ukrutně mordoval f. A2v).

Lexikum

V textu se objevují i slova, která jsou ve slovnících a materiálových sbírkách málo doložená např. puolorlojní f. A2r (ojedinělý výskyt) ve významu po půlnoci, pití o plné f. A1r (doloženo v Lexikální databázi humanistické a barokní češtiny a v Česko-německém slovníku Fr. Št. Kotta) ve smyslu pití celé sklenice.

Hojně se používá expresivních výrazů např. vyjednané f. A2v jako eufemistický výraz nahrazující vulgarismus vyjebané, vožralství f. A1r, ležíte tu co svině v kališti ff. A2rv, vyjednané sovy noční f. A2v.

V textu se hodně používá synonymie, např. list a psaní f. A1v, ohavnost a necnost f. A2v, písniček nábožných a pobožných f. A2r, na zemi na puodě f. A2v, ďáblu a čertu f. A2v. Některá synonyma se liší v míře expresivity (piteluov f. A2r, ožralec f. A1r, pití a vožralství f. A1r).

Styl

Novina a příhoda je charakteristickým příkladem exempla, má především didaktickou funkci, tzn. chce názorně poukázat na nebezpečí nadměrného pití alkoholu. Vzhledem k povaze a tematice textu a úrovni gramotnosti v českých zemích v 16. století lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že Novina a příhoda byla určena především ke čtení nahlas. Napovídá tomu i již zmíněná pauzová interpunkce.

Kromě hlavního cíle – přesvědčit čtenáře o nebezpečí alkoholu, sleduje autor (nebo překladatel) i druhý cíl – přesvědčit čtenáře o věrohodnosti popsaných událostí. Většina rétorických figur v textu plní tyto dva úkoly.

Již ve druhém odstavci titulu, který má spíše funkci předmluvy, je použita figura exclamatio (Ó, by aspoň tento hroznej přiklad lidmi hnul f. A1r), která hned zpočátku, ex abrupto, podává představu o následujícím příběhu jako o něčem výjimečně děsivém (aspoň tento hroznej přiklad f. A1r).

Dále autor používá přirovnání soudobé situace s pitím k času sv. Augustýna f. A1r, čímž odkazuje na stáří problému a také na jeho autoritativní řešení, nabízené svatým: výstraha (A lid od toho snažně vedl, zjevně jim to mluvě a předkládaje, že každej takovej nekající ožralec bude věčně zatracen, jakož kázaní jeho ukazují f. A1r). Za pomoci syntaktického paralelizmu popisuje autor i soudobou situaci, svou charakteristiku také končí výstrahou, však silnější, než tomu bylo u Augustýna (Než jistě jistě to pravím: budou-li se lidé takovým ohavnostem dívati a mlčeti, že Buoh pošle, aby takové ohavné ožralce čert trestal a ukrutně je mordoval. Čtěte sobě historie, kterak sou pro taková ožralství a pro smilstva mnozí a mocní národové byli vykořeněni f. A1r). Zde dochází ke stupňování neblahých následků alkoholismu: každej takovej nekající ožralec bude věčně zatracen f. A1r, Buoh pošle, aby takové ohavné ožralce čert trestal a ukrutně je mordoval f. A1r, a celé varování vrcholí pro taková ožralství a pro smilstva mnozí a mocní národové byli vykořeněni f. A1r. Už samotný začátek příběhu by měl vyvolat u posluchače odpor k alkoholu.

Nejčastějším expresivním prostředkem v textu, používáným pro zvýšení expresivity v negativní charakteristice pitelného řemesla f. A2r a jeho dopadu, je amplifikační synonymie: pití o plné a vožralství f. A1r, křiky a povyky a hanebnosti f. A1r, ohavnost a oplzlost i rouhaní f. A1r, aby… ožralce čert trestal a ukrutně je mordoval f. A1r, pro taková ožralství a pro smilstva f. A1r, lidskou studenost a nedbánlivost f. A1v, snažně přičiniti a statečně píti f. A2r, aby… ožralce hubil a ukrutně mordoval f. A2v.

Dále, zvláště v titulu, se hojně používá figura traductio – nadbytečné používání stejného slova nebo slov se stejným základem (aby se v takové ohavnosti nedávali, všecku ohavnost… provozují, budou-li se lidé takovým ohavnostem dívati, takové ohavné ožralce, takové… vožralství, každej takovej… ožralec, takové… ožralce, pro taková ožralství; všechny příklady f. A1r).

Celý text používá hodnoticí adjektiva, zatímco pro spojení se substantivem ožralec se pojí jen negativní adjektiva (nekající ožralec f. A1r, ohavný ožralec f. A1r, bezstudný ožralec f. A2v), u jiných substantiv se hodnocení značně proměňuje (hodnověrnejch svědkuov f. A1v, nebohá žena f. A2v).

Při popisu trestů opilců používá autor velmi expresivní epiteta (hrozná pomsta f. A2v, v nečistotách ožralskejch f. A2v, velikou těžkost f. A1r), občas dokonce v podobě formulací (ukrutně zmordováni f. A1r, ukrutně je mordoval f. A1r, ukrutně mordoval f. A2v).

Přesvědčit posluchače o tom, že popsaný příběh se skutečně stal, se snaží autor už v titulu, a to jak pomocí lexika (vpravdě f. A1r), tak pomocí konkretizace a svědectví (na pomezí českém v Mišni tohoto roku f. A1r). Těchto dvou prostředků se drží autor v celém textu (já těmito mými očima viděl a od jinejch hodnověrnejch svědkuov shledal f. A1r, učinil sem to proto, že sem chtěl prvé všecku tu věc a příhodu dokonále přezvěděti a vyhledati f. A1r, A vpravdě že je to hrozná pomsta f. A2v). Dalším prostředkem, který slouží k přesvědčení o hodnověrnosti, je žánr osobního dopisu, ve kterém jsou použité dobové formulace a apostrofy (List a psaní f. A1v, Milosti a pokoje skrze Pána našeho Ježíše Krista tobě žádám f. A1v, prosím poslyš f. A2r). Pozoruhodný je také případ přiznání neinformovanosti autora (Než opravdu-li je to on dělal, čili na žert, toho nevim f. A2r).

Expresivita textu se stupňuje s gradací příběhu. Na začátku textu se používají především jednotlivé výrazy (vožralství f. A1r, ukrutně je mordoval f. A1r), při popisu úmrtí opilců se expresiva hromadí (ležíte tu co svině v kališti ff. A2rv, vyjednané sovy noční f. A2v, plačíc plačtivejm hlasem f. A2v), vyvrcholení je v naturalistickém popisu mrtvých (A smrad velikej byl s těch zmrlejch, že hanba mluviti, nalezeni byli všickni zčernalí a v nečistotách ožralskejch ležící příliš velkejch f. A2v, A hlavy jim doluov tak visaly, jako by byly stočené a jako by všecky kosti a vazové a žily v krku byly zlámany a strhány. A každej z nich měl šiji voteklou a krví zalitou. A každému tekla krev nosem, usty i ušima f. A2v).

Kompozice textu a jeho jednotlivých částí odpovídá dobové rétorické praxi. Jako příklad lze uvést používání argumentů, protiargumentů a vyvození v popisu diskuze o příčinách úmrtí opilců (Co dále povím, strach velikej všecky lidi obklíčil. Než každej jinak a jinak mluvil a se domejšlel o tak nenadalé smrti těch pěti. Někteří pak, zlého svědomí sami také souce, pokládali toho příčinu, že by vnově stavena světnice zatopena byla a od té páry a smradu že by zemřeli. Ale není to pravá příčina, neb jest ta světnice více nežli před puollétem byla vápnem obvržena a vybílena a několikrat potom topená f. A2v).

Za zmínku také stojí jiné prostředky, použité autorem pro zesílení celkové expresivity textu. Jsou to např. figury articulus (pili sou, hrali, křičali, povyky strojili f. A2r), synonymie (vnuknutí a napomenutí f. A2r, spívali a… písniček… užívali f. A2r), traductio (plačíc plačtivejm hlasem f. A2v), a výše zmíněné expresivní lexikum a metafory (vyjednané sovy noční f. A2r).

V textu jsou použity i další figury, především pro zpestření stylu, např. synonymie (Novina a příhoda f. A1r, mluvě a předkládaje f. A1r, List a psaní f. A1v, prosil a zval f. A2r, provodili a pochovali f. A2r) nebo anafora (A každej z nich měl šiji voteklou a krví zalitou. A každému tekla krev nosem, usty i ušima f. A2v).

Jazyk textu odpovídá stavu češtiny poloviny 16. století.

logo ÚJČ Copyright © 2006–2024, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2024, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2024, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 17 lety, 8 měsíci a 9 dny; verze dat: 1.1.25
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Strategie AV21
Web je podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projektem č. LM2023062
(LINDAT/CLARIAH-CZ).