Prohlášení O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho je součástí zápisů z českého sněmu, které vyšly ve sbírce Artikulové sněmu Království českého u Jana Schumanna (v tzv. Šumavské tiskárně) po roce 1615 (Knihopis, č. 370; https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000003001&local_base=KPS). Rok vydání Artikulů není v tisku explicitně uveden, avšak sněm na Pražském hradě zasedal ve dnech 15. června až 3. října 1615. Sněmovní aktéři mj. ustanovili češtinu jako hlavní státní jazyk v království a němčině určili podružné postavení. Stanovili rovněž sankce, které byly za nedodržení tohoto nařízení vyměřeny. Zákon nevešel v platnost a v roce 1627 byl de facto nahrazen Obnoveným právem a zřízením zemským dědičného Království českého, které němčině ve státních službách určilo minimálně stejné postavení jako češtině. (Knihopis, č. 2447, https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000017830&local_base=KPS).
Text O zachování starožitného jazyka českého rezonoval v pozdějších obhajobách českého jazyka a byl uváděn jako symbol českého vlastenectví v dobách obrození národa. Jan Nejedlý jej otiskl ve své předmluvě k prvnímu číslu vlasteneckého časopisu Hlasatel český (Hlasatel český 1, 1806, s. 28–37). Jako v pozdějších apologiích českého jazyka je v textu O zachování poukázáno na slavnou minulost českého jazyka, potažmo českého národa, i z toho důvodu, že o ryzost a rozkvět češtiny pečovali slavné a přední osobnosti království.
Již v prvních řádcích textu je uvedeno, že bez jazyka není národ, zahyne-li jazyk, zahyne i národ (s zahynutím jazyka českého i národ český, i jméno Čechův by zahynouti muselo 235). Zatímco v minulosti bylo Zřízením zemským ustanoveno, že čeština musí být prvním jazykem země, s narůstající imigrací cizinců na české území se posléze rozšiřovala i práva jiných jazyků: na oko se spatřuje, že vždy více a více sem do země cizozemcův přibývá, kteříž se zde osazují, své živnosti, obchody a handle vedou, velikých statkův docházejí, na ouřady všelijaké, obzvláště pak v městech a městečkách do rady mnozí (neumějíc tří slov českých, stranám po česku své věci přednášejícím nerozumějící a práv tohoto království povědomí nejsoucí) dosazení bývají, ano i v mnohých místech tohoto království před soudy a v místech rádních jazyky cizími (což patrně čelí proti Zřízení zemskému B 32, kdežto obmezeno, aby všickni před soudem zemským českým jazykem své pře vedli, i také proti výš // připomenutému předkův naších jistému nařízení) se mluví a pře vedou. 236–237. Právě proti takovému nežádoucímu vývoji se ohradil císař se stavy a společně stanovili nejen podmínky pro fungování češtiny jako státního jazyka, ale též tresty, které měly být uděleny za nedodržení tohoto vyhlášení. K těm nejzásadnějším patří ustanovení, že usedlí cizinci musí své děti učit česky, a noví zájemci o trvalý pobyt museli nejprve prokázat znalost češtiny (každý ten, kdož by toho, aby to království tohoto přijat byl, žádati chtěl, nejprvé se jazyku českému naučiti povinen byl 238); avšak ani to cizincům neumožnilo ucházet se „do třetího kolene“ o místa ve správě království; to bylo povoleno až vnukům příchozích (třetího kolene na žádné ouřady, buď zemské, neb městské, i jiné, ani také do žádných soudův dosazování nebyli 238). Cizinci, jejichž vliv, včetně toho jazykového, měl být potlačen, byli především Němci (jestliže by kde … vnově na takové fary neb školy Němci dosazení byli a cizím jazykem kázali 240).
Čeština má být nadále protežovaným jazykem v soudnictví, školství i při kázání. Vyhoštění do půl roku pak čekalo na každého, kdo by češtinu nechtěl používat či od toho odrazoval jiné lidi, ačkoliv by česky mluvit uměl (kdož by koliv ten a takový byl, jsa obyvatel tohoto království, že by jazykem českým (umějíc jej) mluviti nechtěl a jiné též od mluvení českého odvozoval, aby v zemi trpín nebyl, nýbrž v půl létě pořád zběhlém ven z země se vystěhovati povinen byl 241).
Přepis textu byl pořízen podle exempláře Artikulů z roku 1615, který je uložen v Národní knihovně ČR pod sign. 54 C 152/1615 a jehož digitalizovaná verze je dostupná ze stránek https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002290233&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=false.
Z jazykových jevů upozorňujeme na dobové rysy tisku vokalické kvantity. Jedná se zejména o tisk krátké finály v 7sg. a 2 pl. i-kmenových a ja-kmenových feminin, což je uzuální jev tištěné češtiny doby střední. V transkripci přepisujeme dlouhý vokál, avšak na podobu tisku upozorňujeme (2pl.: z cizích zemí <Zemi> 237, všech zvyklostí <zwykloſti> 238; 7sg.: lidé obcí německou se jmenují <Obcy> 241). Dalšími obvyklými rysy je tisk vokalické délky u Gpl. přivlastňovacího zájmene náš (při předcích naších 236) a osobního zájmena pro 3. os. ve tvaru 2pl. (obyčejův …, podlé níchž 238), 7pl. (od sousedův svých, s nímiž … 235) ap.