Tuto sě počíná kronika
Mnozí pověsti hledají,
v tom múdřě a dvorně činie,
ale že své země netbají,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Nebo ež by sě do nich které cti nadieli,
své země by skutky jměli,
z nichž by svój rod vešken zvěděli,
a odkud by přišli, věděli.
Jáz těch kněh dávno hledaji
a veždy toho žádaji,
aby sě v to někto múdrý uvázal
a vše české skutky v jedno svázal.
A dotad sem toho žádal,
donidž sem toho právě nezbádal,
že sě v to nikte nechce otdati.
Proto sě sám v to musím uvázati.
Ale věz, žeť úsilno jest tu kroniku psáti,
protoť chci rozličných hledati.
Nebť to za jisto povědě,
žeť nikdiež cělé kroniky nevědě.
Neb jejie pisaři nevelmi sú snažni byli,
proto sú mnoho opustili,
jedno o svém kraji, a jiného málo mluviece
a mnoho rozličného opustiece
a tiem pravý sled tratiece.
Nalez kroniku u knězě starého u Boleslavi,
ta všecky jiné oslavi,
ta mi jistě Vlastiny boje vypravi.
[…]text doplněný editorem
Proto budeš li pražskú nebo břevnovskú kroniku čísti,
tiem sě právě ujisti,
že na ní jest méně postaveno,
ale slóv viece mluveno.
A opatovičská, ta často blúdí,
ačť viece mluví, však tobú slúdí.
Vyšehradská mi sě najméně slíbila,
ale najlepšieť jest na Boleslavi byla.
To račte všichni věděti,
žeť sě já chci té držěti.
Ale nalezneš li kde co jinak než tuto mluveno,
věz, žeť to jest mú volí neproměněno,
ale jakž tam jest postaveno,
takežť jest i mnú tuto ustaveno.
Řěči prázdné, jelikož mohu, myšli ukrátiti,
a však mysl cělú myšli položiti,
aby sě tiem mohl každý radějí učiti
a k svému sě jazyku viece snažiti.
Nebo uslyšě múdrý řěč múdrú, múdřějí bude
a túžebný tiemto túhy zbude.
Jáz ti tuto sprostně položi
a na to lepšieho proši,
aby pro našie země čest
i pro našich nepřátel lest
opravil mú řěč rýmem krásným
a oslavil hlaholem jasným
a mne tiem nehanějě,
by řekl: Plete sě neumějě.
Jáť sě v tom sám dobřě znaji,
jedno žeť o mém jazyku velmi tbaji.
To mě jest k tomu již vzbudilo
a toť mě jest k úsilí připudilo.
Ot Babylonské věžě a o sedmidcát jazycích
Když vešcek lid pro svú vinu
kromě osmi vodú zhynu,
tehdy ti, již biechu ostali,
ot vzchodu slunečného vstali,
k poledni sě veždy brachu,
nebo biechu plni strachu.
Po tom sě vešdy bojiece,
sami sobě v tom nevěřiece,
když na jednom poli biechu,
jemužto Samar diechu,
tu nemúdrú radu vzěchu
a právě podobnú k smiechu
řkúc: Postavimy věži sobě,
ta bude vysoká do nebě.
A když tu věži děláchu,
tvrdými cihlami ji stláchu.
