Tuto se počíná o Arnoštovi takto
Jezu Kriste synu, mocný Bože,
tvá milost nade všecko móže,
ty s stvořitel stvořenie všeho,
jenž si pójčil světa svého
[5] každému, ale ne k věčnosti,
však pověděl si z své milosti
toto slovo, ješto stojí psáno
a v kněhách jest vykládáno
a řka: „Kto koli mne poprosí,
[10] což žádá a v srdci nosí,
ten uslyšen jistě bude
a k tomu všie žalosti zbude.“
Jakž každý slovu tomu
vesel i radosten k tomu
[15] má býti, těše se jemu,
tomu slovu předrahému.
Jakož právě jsú světa všeho
lidé smysla rozličného,
dobří po vieře vždycky stojie
[20] a poskvrněnie se nebojie.
Protož pravú čáku mají,
což na Boze vždy žádají,
tiť navěky sú napsáni
a ve vší prosbě uslyšáni.
[25] Protož věrní po cti stojie
a tiem svú mysl vždycky kojie,
že rádi slyšie praviece.
Ale nevěrní, zlí a lstiví,
dvojníci a lidé křiví,
[30] kdež uzřie, ano ctně činie,
toho ihned lstívě vinie,
pro zlost o něm počnú lháti,
že se musí dostati
často ctným paniem jich zlosti.
[35] Nemajíce na své křivdě dosti,
počnú dobře zpravovati.
Běda, že kdy jeho máti
na svět jej provodila,
neb jest tudy pohaněla
[40] své lože, života svého,
když se zlý narodil z něho.
Neb jest haňba, pravím, tomu
muži zlému i všelikému,
ktož koli kterú ženskú tvář hanie,
[45] nepřejtež jemu žádné panie,
nebť ten jest oblúpen všie ctnosti.
Tohoť uzřie vždy v truchlé žalosti,
mysle zlost svým srdcem lstivým.
Rač jej, Bože, pohaněti,
[50] ke všem dobrým tak zjeviti,
aby se jich a před nimi uměli skrýti.
Rač všem věrným toho popřieti.
Kapitola druhá tuto se píše
Kto chce o dobrých slyšeti,
o nichž já chci pověděti,
[55] jakož sem nalezl psáno
a rozomně vykládáno
o jich rozličných příhodách,
o zisku i o škodách.
To musím pořád pověděti,
[60] jakž mi se zdálo zvěděti.
U Bavořiech knieže bieše,
ten slovutné jméno mějieše,
neb byl z mladosti ve cti zchován,
v té přebýval, až i pochován.
[65] Ten brzo skona svá léta.
Po něm zóstala ctná a poctivá Adléta
