Tomáš Rešl a jeho Dictionarium latino-bohemicum

Tomáš Rešl (též Tomáš Rešel, Tomas Resel, Rešelius, Tomáš Hradecký, Thomas Reschelius) představuje jednu z významných kulturních osobností českého humanismu, jíž nebyla věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila. Poslední souhrnnou prací o životě a díle T. Rešla byla podrobná a dosud platná stať Karla Pletzera (Pletzer, 1988).

O životě T. Rešla nemáme mnoho informací – známe jej jako kněze, kazatele, překladatele a slovníkáře, který se narodil v roce 1520 v Jindřichově Hradci a zemřel před 1. květnem 1562 (Zíbrt, 1886, s. 234–235). Jeho nedlouhý život byl provázen nemocemi, jak prozrazují jeho slova z předmluvy ke knize Andrease Muscula O nekřesťanském a hrozném lání napsané v červnu 1561: poněvadž mé ustavičné nemoci…, kteréž v sobě mám, toho [tj. cestování] mi zbraňují (Lání, 1562, s. A6v); knížka vyšla v Rešlově překladu v Praze u J. Melantricha st. v roce 1562. Celý život prožil v rodných jižních Čechách, kde působil jako farář v Dubném (1551), Blanském (Blansko u Kaplice, 1554) a v Jarošově nad Nežárkou (od 1558) (Lexikon, s. 1238; Pletzer, 1988, s. 1–3). O Rešlově konfesní příslušnosti, resp. příklonu k utrakvismu, se zejména vzhledem k tomu, že byl patrně ženat a měl minimálně dvě dcery (Muk, 1928, s. 85), vedou mezi odborníky spory (Havrlant, 2014, s. 163–165).

Rešl pocházel z německé rodiny, o čemž píše ve zmíněné předmluvě: takového starozvyklého lání a zlořečení a klnutí poněkud jsme poodložili a z obyčeje pustili, ale jiného se spuosobu zlolaječného chytili, a tomu se nadíle od Němcuov (čehož nepravím sice tomu ctnému a šlechetnému národu k hanbě, potupě a lehkosti, poněvadž já z Němcův pošel sem) naučili (Lání, 1562, s. A4rv). Rodina však již byla zcela počeštělá, neboť Rešl se považoval za Čecha a češtinu nazýval svým mateřským jazykem: našeho přirozenýho mateřskýho jazyku již téměř neumíme mluviti, musíme jej sobě, lajíc a zlořečíc…, pestylencem, francouzmi a jinými těžkými ranami ošmukovati. (…) Přesto pak ještě mezi námi Čechy i jiné se daleko hroznější lání a zlořečení nachází, čemuž jsme se ne od Němcův…, ale sami od sebe … naučili (Lání, 1562, s. A4v).

Tomáš Rešl byl pod ochranou mocných jihočeských pánů, např. pánů z Růže, zvláště Viléma z Rožmberka, nebo pánů z Švamberka, a jejich protekci často zdůrazňoval v dedikačních předmluvách svých děl a překladů. Z němčiny a z latiny přeložil několik děl mravoučného a nábožensky naučného charakteru, k čemuž ho pobízel mj. jeho přítel a rovněž jihočeský rodák Jan Straněnský (asi 1517 – po 1595; Jireček, 1876, s. 246–248). Kromě inspirace k překladům se Straněnský staral i o vydávání Rešlových děl, a to především u olomouckého tiskaře Jana Günthera a u Jiřího Melantricha st. v Praze (Jireček, 1876, s. 247). Díla, na nichž se Rešl zejména překladatelsky podílel, uvádí Knihopis (např. K02190, K05978, K03824).

Nejvýznamnějším překladatelským počinem T. Rešla je překlad biblické knihy Ecclesiasticus (Kniha Jesusa Siracha, jinak Ecclesiasticus, o dobrých mravích a chvalitebném obcování), kterou přeložil z němčiny a opatřil ji obšírnými výklady. Poprvé dílo vyšlo u J. Melantricha st. z Aventinu v roce 1557 (Knihopis, K02189) a jeho oblibu dosvědčují opakovaná vydání v letech 1561, 1563, 1574, 1575, 1580 či 1597. Digitalizovaná verze knihy je dostupná online např. ze stránek Google Books¹ (jedná se o Melantrichovo vydání z r. 1561). Úspěch překladu Siracha byl z nemalé části způsoben i tím, že Rešlův jazyk byl srozumitelný širokému publiku; pokud Rešl vytvářel nová slova či obraty, pak to bylo v souladu s českým jazykovým systémem. Pochvalu, strohou, ale pádnou, si zasloužil např. od Josefa Jungmanna: Řeč dobrá, místy výborná. Rešel často tvoří sobě nová slova, nové obraty a mluvení spůsoby větším dílem šťastně (Jungmann, 1849, s. 213); překlad Siracha se ostatně stal jedním ze zdrojů pro Jungmannův Slovník česko-německý a potažmo též pro Slovník staročeský Jana Gebauera. Podobně pochvalně se vyjadřuje také A. F. Rybička ve svém hesle Rešel v Riegrově naučném slovníku, kde o překladu knihy Sirachovec píše, že R[ešel] užil tu namnoze nových slov a spůsobů mluvení, avšak téměř naskrze dobře utvořených, a šetřil vůbec správnosti a srozumitelnosti jazyka, pročež se stala kniha ta v Čechách i na Moravě čtením … oblíbeným (Rieger, 1868, s. 347). Hojnou frazeologickou složku ze Siracha souhrnně vydal F. Žákavec (Žákavec, 1904–1905) a Žákavcovu práci s připomínkami recenzoval J. Straka (Straka, 1907).

Cílem naší práce je předložit odborné i další zainteresované veřejnosti Rešlovo stěžejní lexikografické dílo, jímž je latinsko-český slovník, který byl určen studující mládeži. Rešl přitom myslel zejména na žáky a studenty školy v Českém Krumlově. Slovník dle vlastních slov věnuje studujícím dětem jako dar, aby alespoň něčím přispěl k prospěchu nově rekonstruované českokrumlovské školy, jejíž vnitřní reforma výuky a fyzická přestavba školní budovy v etapách postupně probíhala již od roku 1552 (Hejnic, 1972, s. 24–26). Makrostrukturu i mikrostrukturu tohoto slovníku, jeho zapojení do lexikografického kontextu 16. století v mezinárodním i domácím měřítku, včetně údajů od předcházejících badatelů popsal ve své diplomové práci J. Žytek (Žytek, 2005).

Slovník vyšel pod názvem Dictionarium latino-bohemicum in usum et gratiam studiosae iuventutis Bohemicae… v roce 1560 v Olomouci u tiskaře Jana Günthera (Knihopis, K01812). Jeho digitalizovaná verze je dostupná online např. ze stránek Google Books.² Objemný slovník má rozsah 756 stran kvartového formátu, před slovníkovou částí tištěnou ve dvou sloupcích jsou řazeny dvě latinské předmluvy a oslavné verše. První, z 1. září 1559, je autorova a Rešl v ní knihu věnuje Vilémovi z Rožmberka, kterého vzývá jako učeného a laskavého pána a pečovatele o vzdělání. Druhá je z pera Kryštofa Schwehera (zvaného Hecyrus, asi 1520–1593), spisovatele, písaře, reformátora školství a rektora českobudějovické městské školy, a informuje nejen o genezi překladu slovníku, ale také o potřebnosti podobných naučných děl pro výuku mládeže. K této předmluvě Hecyrus doplnil ještě osmiverší oslavující vznik nové školy v Českém Krumlově (Žytek, 2005, s. 19–40).

Jádro slovníku tvoří na stranách A1r–Oooo3v abecedně řazený text, přičemž se jedná o první takto strukturovaný slovník v dějinách české lexikografie. Po abecední části následuje na s. Oooo3v–Bbbbb2v nomenklátor, respektive kapitoly věnované různým tematickým okruhům. Těchto kapitol je 29 a výrazy, které obsahují, jsou opět řazeny abecedně. Jedná se např. o názvy měst, řek, rostlin, zvířat, měrných jednotek, částí lidského těla a nemocí atd. (Černá, 2001). Celkově slovník obsahuje 10 236 heslových statí (včetně odkazových hesel) a pracuje s metodou hnízdování – za základním latinským výrazem opatřeným gramatickou charakteristikou jsou uvedena příbuzná slova, např. u substantiva je zařazeno adjektivum, deminutivum nebo prefigované výrazy od téhož základu. Slovník obsahuje jak apelativní, tak propriální slovní zásobu (např. geografické názvy či mytologická jména).

Nejedná se o původní slovníkové dílo, nýbrž o cizojazyčný slovník adaptovaný na české prostředí doplněním českojazyčné složky, resp. nahrazením původní němčiny češtinou; takový způsob lexikografické práce byl ve starších obdobích zcela běžný. Autorem předlohy pro Rešlův slovník je Peter/Petrus Dasypodius (kolem 1490–1559), švýcarský humanista, učitel, kazatel a slovníkář. Je autorem latinsko-německého slovníku, který vyšel v roce 1535, v rozšířené podobě v roce 1536 a opakovaně vycházel i v dalších letech. Rešl pro svůj překlad použil štrasburské vydání u W. Rihela z roku 1554 s názvem Dictionarium latino-germanicum et vice versa germanico-latinum…, které bylo podle titulního listu Rešlova slovníku „poslední jím [tj. Dasypodiem] přehlédnut铳 (Brauner, 1939, s. 51; Žytek, 2005, s. 18; West, 1989). Dasypodiův slovník byl předlohou nejen pro českou verzi, ale byl opakovaně tištěn v různých jazykových mutacích, mj. holandské, švédské, maďarské či polské.

Již v minulosti bylo prokázáno, že Rešl sice automaticky přebral makrostrukturu slovníku, avšak „nahrazení“ německé složky českou nespočívalo jen v pouhém překladu z němčiny. Rešl velmi často připojoval větší množství synonymních výrazů, než měla předloha, což se týká i ustálených slovních spojení, např. rčení ap. (Žytek, 2005, s. 43–49; Žákavec, 1904–1905).

Protože elektronická verze Rešlova latinsko-českého slovníku byla připravena na pracovišti zabývajícím se historií češtiny, všímali jsme si pochopitelně jeho kvalit zejména z hlediska jazykového, resp. lexikologického. V centru našeho zájmu byly hlavně výrazy, které jsme neměli doložené se starších období a které bylo možné považovat za novotvary vytvořené T. Rešlem. Jak již bylo zmíněno našimi předchůdci, novotvarů slovník obsahuje velké množství a proti jejich utváření nelze z hlediska slovotvorného nic zásadního namítat; tak soudí např. i J. Jungmann: Slovník tento podlé kořenů srovnaný, na onen čas velmi dobrý byl; slova česká s latinskými dobře se srovnávají, a často jich více pod jedním stojí (Jungmann, 1849, s. 130). Rešlovu dobrou znalost českého jazykového systému ostatně potvrzují i výroky věnované překladu Siracha, které jsme uvedli výše.

Výraznou složkou mezi těmito novými slovy jsou deminutiva (zejména substantiva, ale též adjektiva či adverbia). Ve snaze vytvořit náležitý ekvivalent k latinskému výrazu Rešl vytvářel výrazy, které sice využívaly odpovídajících slovotvorných prostředků, avšak o jejichž praktickém využití je možné pohybovat (jedná se např. o slova dejmek k dejm K1va; lichvice, lichvička k lichva Cc4va; hrozníčký Ii4ra; choulostivíčký Zz1va; strašlivíčký Ii4ra; tlachavíčký Rr1ra; rozkošničce, hedvabničce Gggg3rb ad.). Výraznou skupinou jsou deadjektiva a deverbativa označující osoby podle jejich výrazných rysů a zvláštního chování (např. lháříček Xx1rb; lžínůška Ddd2rb; frejíříček C4va; pokoutníček, pokrýváček Ss1rb; rybojídek Kk3rb; vlasáček O2ra ad.). V jiných zdrojích, jimiž jsou pro nás dobové slovníky, databáze historické češtiny, jako zvláště Vokabulář webový (VW), Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny (LDHBČ) a interní kartotéky oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český, nenacházíme ani mnohé další výrazy, u nichž ovšem předpokládáme existenci v lokálních vrstvách národního jazyka (např. kleprle, mrdačka, tj. hříbě, malý kůň Rrrr3rb; kosmáč, tj. kobliha Xxxx2rb, namáčka, tj. omáčka Xxxx1vb; prvotelka, tj. mladá jalovice Nnnn2va; večeřádka, tj. včerejší polévka Hh4ra; vlčenec, tj. prosinec Kk4va ad.). Tyto výrazy označují především reálie z běžného života a z Rešlova díla se sice někdy dostaly do pozdějších slovníků, avšak s jediným odkazem, a to právě na Rešla (resp. na dílo chronologicky předcházející). Takto máme ojedinělé Rešlovy výrazy doloženy např. ze slovníku J. V. Rosy a slovníků D. A. z Veleslavína (Černá et al., 2014, s. 19, 24), odkud je přejímali J. K. Rohn, K. Z. Vusín či J. Dobrovský a J. Jungmann (většina těchto slovníků je v digitální verzi dostupná ze stránek Vokabuláře webového). Tímto způsobem se i originální část Rešlova lexika propsala do dějin české lexikografie.

Rešlův slovník Dictionarium latino-bohemicum je dostupný jednak ve formátu PDF (dostupný z adresy https://vokabular.ujc.cas.cz/soubory/edice/ResSlovLatCes.pdf), jednak v něm lze hledat podle jednotlivých jazyků s využitím regulárních výrazů na adrese https://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx.

Na závěr si dovolujeme informovat, že i opačná část Rešlova slovníku, tj. Dictionarium bohemico-latinum, která vyšla v roce 1562 rovněž u J. Güntera (Knihopis, K01813),⁴ se připravuje ke zveřejnění ve formě elektronické edice. Snad i takto podnítíme další bádání o životě, díle a češtině tohoto výborného slovníkáře a bravurního překladatele.

Elektronická edice

Elektronická edice slovníku vznikla v letech 2023–2024 v rámci programu Strategie AV21 Anatomie evropské společnosti – historie, tradice, kultura, identita (téma Evropa, kořeny integrace, utváření lokálních, národních a evropských identit, projekt Elektronická edice slovníku Dictionarium latino-bohemicum Tomáše Rešla z roku 1560). Uvedený projekt byl řešen v oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., pod vedením Aleny M. Černé, která mj. přepsala českojazyčnou část slovníku. Na edici se podíleli zejména Olga Navrátilová (latinská část), Kateřina Pořízková (přepis řeckých slov), Jan Dušek, Kateřina Voleková a technickou stránku projektu měl na starosti Ondřej Svoboda. Podkladem pro práci byly fotokopie starého tisku uloženého v Národní knihovně ČR (Národní knihovna. Lobkowiczká knihovna, sign. 14.912 = I 19.915 = 65 D 3721). Digitální kopie jsou dostupné ze stránek https://books.google.cz/books?vid=NKP:1002041950&printsec=frontcover#v=twopage&q&f=false.

Poznámky k webové prezentaci a technickému zpracování elektronické edice

Elektronická edice latinsko-českého slovníku Tomáše Rešla zachycuje pomocí tučného písma latinská heslová slova a zmenšenou kurzivou označuje novočeskou transkripci. Heslové slovo slouží jako odkaz na odpovídající místo v PDF verzi.

Čísla stran uvádíme v hranatých závorkách mezi slovy, případně uprostřed slova. K označení sloupců slouží písmena a (levý) a b (pravý). V pravém okraji je označení stránky, na níž heslová stať začíná. Čísla stran slouží jako odkazy a vedou na faksimile na Google Books v režimu dvoustrany.

Na chyby v transliteraci češtiny a v latině (tj. emendace) upozorňujeme v číslovaných poznámkách pod čarou, kde uvádíme původní podobu.

Text slovníku byl přepsán dle níže definovaných zásad. Následně byla česká jazyková složka automaticky transkribována do novočeského pravopisného systému za zachování jazykových specifik humanistické češtiny a poté kontrolována a opravována odborníky. Pro latinu je ve starém tisku užita antikva, pro řečtinu alfabeta a pro češtinu švabach.

Jednotlivé jazykové složky a jejich podoby jsou od sebe odděleny značkou ▫. V některých případech byla latina (která je někdy vytištěna švabachem) zahrnuta do českojazyčné složky, protože tvoří součást českého výkladu heslového výrazu a její (grafické) označení jako latina by ztížilo vnímání významu textu (Et genus Menſurae ▫ míra dvatceti amphoras držící ▫ Mijra dwatceti amphoras držijcý Q4ra; Ithaca … vostrov in mari Ionio, na kterémž Ulysses panoval ▫ Woſtrow in mari Ionio, na kterémž Vlysſes panowal Mm3rb).

Původní interpunkční znaménka, která oddělovala latinský, řecký a český text, jsou v elektronické edici zrušena. Pokud na prvním místě není uvedeno proprium, je transkribovaný český text vždy uvozen malým písmenem.

V přepise nezachycujeme případné stránkové kustody, iniciály tištěné větším písmem ani písmenné násloví, jímž jsou v tisku označeny jednotlivé sloupce. Do přepisu nezahrnujeme poznámky či přípisky pozdějších uživatelů slovníku.

K emendacím přistupujeme jen v nezpochybnitelných případech (srov. též níže v pasáži o vokalické kvantitě). Neemendujeme chybnou jazykovou interpretaci, která může vypovídat o dynamice jazyka 16. století, např. ponecháváme zápis Vozatý na nebi H1vb (místo náležitého Vozataj), který svědčí o změně ý > ej probíhající v jazyce od pozdního středověku; ta však nebyla přijata na celém území češtiny jako dostatečně prestižní jazykový prvek. Jako hyperkorektní prvek, který rovněž v transkribované části textu ponecháváme, můžeme označit také záznam znělého b na místě původního, etymologického p (chaloubka Pp4va; scavý střeb Uu1vb). Jako snahu o odstranění zdánlivého protetického v můžeme hodnotit záznam odolati (snad místo odvolati): zjevně před právem na svědky se odolati Qq3rb; i když se může jednat pouze o chybu tisku, výraz neopravujeme. Neemendujeme ani záznam nemoc, v které pokrmové k duchu nejdou F3va (místo k duhu nejdou), neboť autorovi bylo zřejmě pochopitelnější zapsat výraz „duch“ než výraz „duh“, který byl v 16. století zakonzervován jen v téměř neprůhledném spojení k duhu.

S cílem rozšířit okruh uživatelů jsme plný text slovníku (ve formátu PDF) doplnili o překlad latinských úvodních textů (předmluvy) do češtiny. Tento překlad jsme koncipovali zejména s ohledem na obsahové sdělení a na co největší srozumitelnost a přístupnost dnešnímu uživateli. Hlavní důraz jsme tedy kladli zejména na zachování tzv. funkční ekvivalence, tj. aby výchozí (latinský) text s mnoha dobovými sémantickými, gramatickými či lexikálními prvky, které jsou pro dnešního čtenáře často již nesrozumitelné, byl v cílové (české) podobě předán co nejuchopitelněji. Z toho důvodu jsme při překladu mnohdy nereflektovali původní latinské výrazy/formy (např. latinské syntaktické vazby, latinské jmenné či slovesné formy, větnou syntax, někdy příp. i celé výpovědi), které by ztěžovaly čtenáři porozumění, samotná sémantická stránka sdělení je však vždy plně respektována.

Tento neautentický, doplněný text je prezentován pod rovněž nepůvodním nadpisem <Předmluvy> menší kurzivou (stejně jako transkribovaný text) ve druhém sloupci.

Zásady přepisu latiny

Při přepisu latinského textu bylo využito metody paleografického přepisu, tj. transliterace, s menšími výjimkami (oproti transliteračnímu pravidlu „znak za znak“), které blíže popisujeme níže. Při převodu latinské části tedy usilujeme o co nejvěrnější reprodukci textu (tj. se zachováním ortografických zvláštností typických pro originální tisk). Zachováváme tak většinu původních latinských grafémů, včetně různých grafických variant hlásek: ponecháváme například literu dlouhé <ſ>, např. Balſamum (G2vb), literu <ß>, např. Veßica (Mmmm2vb), literu <v> v platnosti fonému u u majuskulního typu písma, např. CAVTVM (a1r), grafém <u> v platnosti fonému v, např. Auius (G1ra), literu <j> v platnosti samohlásky i ve vokalické skupině ii, např. in ſubſellijs (Bbbbb1rb). Obdobně zachováváme (z důvodu odstranění nežádoucí homonymie a pro větší sémantickou i gramatickou srozumitelnost textu) náležité akcenty nad příslušnými vokály, např. à magiſtro (A1ra), latinè (A3vb), Multùm (Aaa1ra), i tremata, např. Poëta (H1vb). Pokud akcenty (či tremata) v tisku chybějí, při přepisu je nedoplňujeme a textové podoby nesjednocujeme.

Při editaci latinské části slovníku rovněž plně respektujeme původní distribuci majuskulního i minuskulního písma, např. Figura apud Grammaticos (E3rb), AEre (Ppp3va), a stejně tak uchováváme původní interpunkci, s jedinou výjimkou (obdobně jako při transliteraci češtiny), a to nereflektování rozdělovacího znaménka (=) užívaného na konci řádků.

V textu se objevuje velké množství zkratek či zkrácených forem slov. Některé z těchto zkratek v rámci tisku výrazně variují (převážně se jedná o zkrácené formy nesoucí metajazykové informace), srov. např. foemini. vs. foemi. (Ooo3vb), maſculi. vs. maſc. (Oooo3rb) vs. ma. (G3va). Někdy jsou zkrácené formy ukončeny tečkou, někdy jiným interpunkčním znaménkem (zpravidla čárkou), někdy je jejich podoba bez jakékoli interpunkce. Přepis zachováváme zcela ve shodě s originálem. Podobně jsou v textu také velmi často zkracována propria (převážně se jedná o jména latinských autorů: Cicero, Plautus, Plinius, Terentius, Vergilius atd.). Tato jména reflektujeme rovněž v podobě shodující se s formou v tisku, např. Cic., Cicero (B2va), Cicer. (D4va), Cice. (Bbbbb1va), a to včetně interpunkčních znamének následujících či nenásledujících po dané zkrácené podobě. Pouze v případě, že je dané jméno v tisku ve zkrácené podobě a stojí na předělu latinské a české části textu a následuje za ním dvojtečka, tuto dvojtečku vypouštíme (obdobně viz výše vypouštění interpunkčních znamének na předělech dvou různých jazykových částí textu), např. Plini: > Plini (H2va).

Typické paleografické zkratky a ligatury, známé již ze starších tisků a rukopisů, rozepisujeme bez zvláštního upozornění: nejčastěji se jedná o zkracování skupiny que, např. atque (F3va), zkracování skupin um/un, am/an, em/en apod., např. Trifariam (G4va), Aliquando (I1va), nomen (K1ra), Commentum (O2vb) atd.

V některých případech byly v tisku zaznamenány chybné formy lexikálních jednotek – nejčastěji se jednalo: o vypouštění grafémů, např. quatae > quartae (Bb3va), Obuolo > Obuoluo (Eee1vb); o záměny jednotlivých grafémů, např. vacace > vacare (Kkkk4vb), Rbenum > Rhenum (Qqqq2rb); o nadbytečné grafémy, např. Prooemium (Qqq2vb), případně o chyby zasahující více grafémů ve slově, např. Aiquus > Antiquus (D4va), Chamelaeon > Chamaeleon (M1ra), in princio > in principio (Yyyy1va). Ve zcela ojedinělých případech jsme chyby zachytili i ve výrazech nesoucích gramatickou informaci (i ty je však možno ve většině případů pokládat za záměnu grafémů), např. Mucidus, a, am > um (Zz4rb), případně se objevil výraz nesoucí jinou gramatickou informaci, než je v celém tisku běžné, např. Magnanimus, magnani > magnanima, magnanimum (D2vb). Chyby tohoto typu, jež lze pokládat za nesporné, v textu emendujeme.

V některých případech v původním tisku nebyla (zřejmě omylem) některá latinská heslová slova graficky zvýrazněna jako heslová (převážně chybělo odsazení typické po heslová slova), přestože se zjevně o samostatná hesla jedná. Tyto případy bez upozornění emendujeme (tj. graficky s nimi nakládáme jako s heslovými slovy), např. Calleo (I2rb), Hydaſpes (Ii5rb), Licus (Pp4va).

Zásady transliterace češtiny

Běžné zkratky byly rozepsány bez dalšího upozornění (<gt> → <geſt> = jest, <to^o> → <toho> = toho <Yyyy4va>, <Māſtwj> → <Manſtwj> = manství Yyyy2vb ap.). Hranice slov byly ponechány dle předlohy, stejně jako psaní interpunkčních znamének (vyjma znaménka oddělujícího jazyky, srov. výše) a velkých písmen (<whromadu> E3rb, <předewſſemi> M4vb, <od vmrtnij> = odúmrtní Yyyy2va). Výjimkou je rozdělovací znaménko (=) užívané na konci řádků, které v přepise nezachováváme, a také znaménko (většinou tečka) na konci českojazyčné části. Vytištěnou virguli </> přepisujeme jako čárku (,). Diakritická znaménka označující dnešní háček a dnešní čárku jsme formálně sjednotili ve shodě se současným územ. Nutno poznamenat, že na některých místech kvalita (resp. fotokopie) a opotřebení tisku nedovoluje jednoznačně rozhodnout, zda je, či není diakritické znaménko vytištěno.

V některých případech tisk zachycuje hláskoslovný stav, který již nemá oporu v dobovém jazyce; jde zejména o tisk monoftongů, které prošly ještě před koncem 15. století diftongizací (ú > ou), nebo naopak nemonoftongizovaných diftongů (uo > ů). Tyto jevy ponecháváme v transliteraci (i v transkripci) tak, jak je uvádí pramenný tisk. Podotýkáme, že na mnohých místech je užit monoftong ú v potřebě zkrátit řádek v případě nedostatku místa a zarovnat jeho pravý okraj (poslední sylabu dlouhú a dvě prostřední krátké M2va). Prodloužení řádku naopak zdůvodňuje užití ej (< ý), které neproniklo do prestižního jazyka knih (modrej jako nebeská barva O4rb; buď přívětivým neb ochotnejm člověkem Ll3ra) nebo tisk anachronického diftongu uo (jízda neb chuoze Mm3rb).

Ve špičatých závorkách <> rozepisujeme výrazy, které byly vytištěny na daném místě jen jednou a svorkou bylo naznačeno, že patří i k dalším, bezprostředně následujícím výrazům. Např. na s. Uuuu1ra se jedná o výraz <Lotů> (či <Loty>, <Lot>, <Lotu>), který je přiřazen k číslovce a vyjadřuje dané váhové množství. V transkripci výrazy doplňujeme bez dalšího upozornění.

Zásady transkripce češtiny

Text transkribujeme podle obecně přijímaných zásad, srov. např. J. Daňhelka, Směrnice pro vydávání starších českých textů (Husitský Tábor 8, 1985, s. 285–301) nebo J. Vintr, Zásady transkripce českých textů z barokní doby (Listy filologické 121, 1998, s. 341–346).

Zvláště upozorňujeme na tyto jevy:

1. Interpunkci a velká písmena užíváme v souladu se současným pravopisným územ. Velká písmena u geografických ap. vlastních jmen píšeme jen v případech, že proprium je v téže podobě dochováno i v nové češtině. Názvy zemí či dalších správně-geografických celků píšeme s malým písmenem, neboť v 16. století se většinou nevyskytoval jeden ustálený, oficiální název. Naopak s velkým písmenem píšeme determinující adjektivum u názvů moří (krajina, která se židovské krajiny dotýká a moře Červeného E2va; od Německého moře jest až do moře Mediterraneum, to jest Prostředzemského Z2va), jezer (Losanenské jezero Ufuu2va), hor (pohoří) (Etšlanské hory Oooo4rb, Korytanské hory O2ra) a lesů (Tyryngarský les Qqqq1va). Výraz Bůh, Boží (vztahuje-li se ke křesťanskému bohu) píšeme s velkým písmenem, pohanské bohy (bůh Bakchus T2vb, lesní bohové Hhh2rb) a adjektivum božský s malým písmenem.
2. Římské číslice přepisujeme číslicemi arabskými (méně XX. lotuow = méně 20 lotuov Uuuu1rb).
3. Tautosylabické aj přepisujeme podle znění v prameni, tj. pokud je vytištěno <ay>, <ag>, přepisujeme jako aj; pokud je vytištěno v nástupnickém znění, tedy jako <ey>, <eg>, přepisujeme jako ej.
4. Diftong ej pocházející z dlouhého ý/í je někdy vytištěn jako <ay>, např. <wywayſſený> Qq1rb, <bayti> Ccc4ra, <haybánij> X4vb, <Tayl> Uuuu3vb; v takových případech jej transkribujeme jako ej, tj. vyvejšený, bejti, hejbání, tejl.
5. Písmeno <í/ý> v sufixu <ýř>, které vzniklo zúžením é či monoftongizací ie, přepisujeme po souhláskách l, m, p, v jako -íř (kajklíř M2ra, kanclíř Gg1vb, šermíř Ff3va, krumpíř Nnn4ra, havíř Xx3ra,), ačkoliv jsou tato slova vesměs vytištěna se zakončením <ýř> (<krumpýř> A4va). Po tvrdých souhláskách d, t, n, h, ch, k, g přepisujeme -ýř (šejdýř Hh1va, žertýř Rr2vb, centnýř L3va, špehýř Yy4ra, dynchýř Q2vb, cvikýř Ss2ra, gajgýř M1vb), po c pak přepisujeme -íř (kacíř Y4va, mincíř Zz2rb).
6. Skupinu <gy> přepisujeme jako gy, např. <Egypt> = Egypt E1rb, skupinu <gi> jako ji <Egipt> = Ejipt C2vb, <Regiment> = rejiment E4vb ad. U exotických proprií ponecháváme písmeno <g> podle pramene.
7. Skupinu <žſſ>, která zastupuje dvě š, přepisujeme jako šš (<naywyžſſijho> = najvyššího N4rb aj.)
8. Vokalickou kvantitu (tj. krátkost i délku samohlásek) téměř vždy ponecháváme tak, jak ji naznačuje starý tisk. Tato kvantita je někdy pokračováním staročeské kvantity; jedná se např. o krátkou samohlásku v předposlední slabice u více než dvouslabičných deverbativ (ukázaní E1va, vykládaní N1rb, lámaní F1va, ale usmívání, plésání, domlouvání, přimlouvání), o dloužení samohlásky v Gpl. u dvojslabičných a-kmenových feminin s krátkou kořennou samohláskou (strán M1vb), o krátkost v prefixu při- (přisahou přisahám T4va), o krátkost v kořeni u deadjektiv mladnu, počínám mladnouti Nn2ra; slabnu Cc1vb ad. – Někdy se jedná o kvantitu, která není v souladu ani se staročeským stavem (jak jsme jej schopni odvodit z písemného zápisu), ani s novočeským stavem, avšak vyskytuje se běžně i v jiných tištěných a rukopisných památkách humanistické doby, proto ji v transkripci ponecháváme. Jedná se např. o kořennou délku ve výrazu místr A1ra či krácení či dloužení koncovek v paradigmatu i- a ja-kmenových feminin (Gpl.: básnivé vypravování věci (místo věcí) Ii2vb; Isg: mramorem neb k tomu podobnou věci Q2vb; Lsg: roztržitosti v zemí puosobí M1vb; Isg: pivnice pod zemi Kk1ra, před vrchnosti stál Yyyy4vb) nebo krácení v zájmenných paradigmatech (v cestu ji (místo jí) vkročiti Aaaaa2rb). – Zdloužené, neetymologické <ú> přepisujeme v transkripci jako ů, preferujíce uzuální zápis dlouhého ů uvnitř domácích slov před etymologií výrazu; píšeme tedy varůj L1ra, kůžel Kkk2rb, bůjný Yy3ra, jůdská země Rrr1rb, krůh M4ra, světlůška Nn4vb ad. – Emendujeme jen ty případy zaznamenané vokalické kvantity (délky), pro něž nemáme oporu v jazykovém systému ani se taková lexikální forma opakovaně nevyskytuje v jiných pramenech; emendujeme tedy např. substantivum <Povoleni> na povolení Ll3ra, <Ržitny> na řitný Mm1va, <Kamenná čiſterná> na kamenná čisterna Nn2va ap.
9. Gemináty ponecháváme jen na těch místech, kde jsou i v současném jazyce, výraz <ſumma> přepisujeme tedy jako suma E4rb, <radda> jako rada Gg1rb, <zlatto> jako zlato G1rb atp. Výjimkou jsou zvláště látková adjektiva, u nichž v transkripci ponecháváme psaní neetymologického nn, neboť se v češtině 16. století jedná o obecně rozšířený (tiskařský) úzus. Přepisujeme tedy nejen náležitou geminátu u výrazu kamenný, ale analogicky také hliněnný E4rb (ale: hliněnná nádoba, hliněný hrnec Aaaa3rb), řemenný Rr1va, dřevěnný Eeee2rb, volověnný H1va, štětinnatý Ii2vb, ramennatý Ii4vb atp. Podobně zachováváme neetymologickou geminátu u substantiva vinna Q4ra, obvinniti E4rb, provinnění Q4ra atp. a u odvozenin od výrazu víno – vinnice Ee2rb, vinničný Nnnn1rb ap., neboť se rovněž jedná o obvyklý dobový způsob zápisu.
10. Při transkribování exonym se snažíme postihnout, zda je cizí jméno v češtině natolik frekventované a známé, že již bylo adaptováno na český jazykový systém. V takových případech zjednodušujeme gemináty, odstraňujeme aspiraci ve skupině <th>, zachováváme distribuci <y/i> podle současných pravidel atd. Pokud se jedná o výraz málo známý, přepisujeme jej podle podoby vyskytující se v pramenném tisku. Zvláště v apendixech, která obsahují četná exonyma ve znění, které je dnes již málo známé, ponecháváme i v části transkripce do velké míry podobný stav, jaký je vytištěn.
11. Uplatňujeme současný úzus hranice slov, přičemž se snažíme přihlížet ke stavu ve starém tisku. Starý tisk má tendenci tisknout dohromady klitika (<whromadu> E3rb, <očem> F2vb, <bezecti> Zzzz1ra), často je však užití mezery způsobem, jak vyrovnat pravý okraj řádku; tento úzus nezachováváme. – Ekvivalentem pro latinské prefigáty s prefixem co(m)- jsou výrazy s náslovím spolu-. Jedná se zejména o neologismy (okazionalismy), které přepisujeme dohromady jako kompozita, ačkoliv vytištěny jsou zvlášť (compluo = <Spolu prſſim> spoluprším Nnn4rb, consponsores = <Spolu ſlibce> spoluslibce Zzzz1rb).

Literatura

• Brauner, 1939: Brauner, Heiz: Die tschechische Lexikographie des 16. Jahrhunderts. Breslau, Paul Plischke.
• Černá, 2001: Černá, Alena M.: Slovní okruh lékařský v Rešelově slovníku. Jazykovědné aktuality 38, s. 7–13.
• Černá et al., 2014: Černá, Alena M. – Berger, Tilman – Hadravová, Alena – Lehečka, Boris – Pořízková, Kateřina: Daniel Adam z Veleslavína, Nomenclator quadrilinguis Bohemico-Latino-Graeco-Germanicus. Praha, Academia.
• Daňhelka, 1985: Daňhelka, Jiří: Směrnice pro vydávání starších českých textů. Husitský Tábor 8, s. 285–301.
• Havrlant, 2014: Havrlant, Jaroslav: Katolíci při vydávání českých biblických textů v době reformace: poznámky ke konfesní příslušnosti Beneše Optáta, Jana Vartovského z Varty, Tomáše Rešla a Jana Straněnského. In: Amica sponsa mater. Bible v čase reformace. Praha, Kalich, s. 154–176.
• Hejnic, 1972: Hejnic, Josef: Českokrumlovská latinská škola v době rožmberské. Rozpravy ČSAV. Praha, Academia.
• Jireček, 1876: Jireček, Josef: Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku. Svazek II. M–Ž. Praha, B. Tempský, s. 177–178 (Rešl), 246–248 (Straněnský).
• Jungmann, 1849: Jungmann, Josef: Historie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka. Praha, F. Řivnáč, 2. vyd.
• Knihopis. Tobolka, Zdeněk Václav – Horák, František – Wižďálková, Bedřiška (eds.): Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Praha, 1939–1967.
• Lání, 1562: Andreas Musculus: O nekřesťanském a hrozném lání. Praha, J. Melantrich z Aventina st. (Knihopis, K05978).
• LDHBČ: Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny. Praha, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2012–. Dostupné z: https://madla.ujc.cas.cz/.
• Lexikon, 2000: Lexikon české literatury 3/II. P–Ř. Praha, Academia, s. 1238 (heslo J. Kolára).
• Malý, 1877: Malý, Jakub: Vlastenecký slovník historický. Praha, Rohlíček & Sievers, s. 702–703.
• Muk, 1928: Muk, Jan: Tomáš Rešl z Jindř. Hradce a Jan Stráněnský z Počátek, spisovatelé staročeští. Časopis Společnosti přátel starožitností československých v Praze 36, s. 83–86 a 123–133.
• Pletzer, 1988: Pletzer, Karel: Předbělohorský slovníkář a překladatel Tomáš Rešel Hradecký. Jihočeský sborník historický 57, s. 1–10.
• Rieger, 1868: Riegrův slovník naučný 7. Praha, I. L. Kober, s. 347 (heslo A. F. Rybičky).
• Svatoš, 1999: Svatoš, Martin: Současná praxe ve vydávání raněnovověkých latinských textů a otázky z ní vyplývající. Listy filologické 122, s. 222–231.
• Vintr, 1998: Vintr, Josef: Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické 121, s. 341–346.
• VW: Vokabulář webový – webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny. Praha, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–. Dostupné z: https://vokabular.ujc.cas.cz/.
• West, 1989: West, Jonathan: Lexical Innovation in Dasypodius’ Dictionary. A Contribution to the Study of the Development of the Early Modern German Lexicon Based on Petrus Dasypodius’ Dictionarium Latinogermanicum. Strassburg 1536. Berlin – New York, Walter de Gruyter. Studia Linguistica Germanica, vol. 24.
• Zíbrt, 1886: Zíbrt, Čeněk: Tomáš Rešel Hradecký. In: Sborník historický, s. 234–240, 293–301, 337–342.
• Žákavec, 1904–1905: Žákavec, František: Příslovnický, pořekadlový a podobný materiál z Rešeliova Jesusa Siracha. In: Výroční zpráva c. k. české reálky v Plzni za školní rok 1903–1904. Plzeň, J. Císař, s. 3–20; In: Výroční zpráva c. k. české reálky v Plzni za školní rok 1904–1905. Plzeň, J. Císař, s. 3–24 (recenze: Straka, Josef: Frant. Žákavec: Příslovnický, pořekadlový a podobný materiál z Rešeliova Jezusa Siracha. Listy filologické 34, 1907, s. 73–75).
• Žytek, 2005: Žytek, Jakub: Latinsko-český slovník Tomáše Rešla z r. 1560 v kontextu české lexikografie 2. pol. 16. století. Diplomová práce. Praha, FF UK.