prokázati, -žu, -že pf. (ipf. prokazovati, -uju, -uje); k kázati
1. pf. co [vlastnost] projevit, ukázat, osvědčit: když sám bůh prokázal tu svou divnou moc [zázrakem] AktaBratr 1,189b; pakli se kto zmešká…, právo své ztratí, leč by příčinu hodnú prokazal TovačB 25b (pokázal ~A) vyjevil, uvedl
2. jur. co [sporného ap.] (čím/kým na koho) prokázat, dokázat co, potvrdit pravdivost čeho (čím n. čí pomocí): kteréž [škody] by on Mareš proto vzal a dobrým svědomím prokázal ArchČ 9,248 (1418); jestli že svědomím hodným na mne prokážete NaučBrn 2; aby to prokazati mohl, že tam byl TovačB 19a (pokázati ~A); chci pany měšťany olomúckými prokázati Půh 6,4 (1480); chci to [doznání] naň listem prokázati t. 19 (1480); poněvadž pan Markvart té škody dostatečně neprokazuje t. 5,454 (1482); kšaftem tím a dobrú vuolí nebožky ženy své prokázati [popírané] t. 7, 110 (1496) ║ povinen jest samotřetí na kříži prokázati, že jest…zaplatil NaučBrn 53 tj. odpřisáhnout