pochtieti, -chcu, -chce pf.; k chtieti
čeho, co, (k) čemu, s inf. ap. zatoužit po čem; [po věci] dostat chuť nač: ižádný, ktož pie staré víno, inhed pochce novému BiblDrážď L 5,39 (chce ~Lit, zechce ~Praž) vult; bych [posilněn]…viec nepochtyel k hřiechu zasě UmučRoud 446; pochtiew popsati život svatého Hilariona OtcB 153a scripturus; proto sem na to pochtiela, bych s ním u manželství byla TandBaw 392; cožkoli pochceẛ, dám tobě BiblOl Nu 22,17 (chtieti budeš ~Pad); cizieho požádav, cizieho pochtiew AlbRájB 130a (ciziemu pochtyew ~M); pan Albrecht, pochtěv jeti k JMti do Mostu ArchČ 7,445 (1464) — s elipsou inf. slovesa pohybu: uzře [lvíče] někde stádo volóv, však pochcze k nim s hory dolóv AlxV 189; neihned jeho [pouta hříchů] pustie, když pochce z nich ChelčPostN 8b se mu zachce — neos. refl.: pochce se nohám v tanci poskočiti ChelčOl 131a zachce se