ocěl, -i/-e f.
1. ocel, ušlechtilejší druh železa vyznačující se leskem a zvl. tvrdostí (zpravidla získanou kalením): z oczieli nožě HradSat 132b; z uoczyely je [kolo] upravila [Geometria] VítAlan 6a; rubám [já pilník] ocel dlúhú BawEzop 2575; dělají zoczele zrcadla CestMil 21a de calibe; calibs Oczel SlovNom 69b (De metallis); spáliž ji [roušku] na sekyře na pravé oczieli LékMuz 100a; ocel garbovanú aby…kupovali ArchČ 4,383 (1427); bulát jest wocziel čistá, ješto se svietí převelmi CestKabK 30b; calibs stal oczel SlovHol 58b; s centnéře železa aneb oceli ArchČ 16,259 (1483)
2. jm. osob.: Ocziel UrbEml 365 (1379)
K technickým znalostem oceli ve středověku v. Dějiny techniky 44,33 a 244