návist, -i f.; k náviděti
1. nevraživost, záští, závist: z hněvu k dobrým nawyſt sem jměl AlbRájB 131b (nenávist ~A); zdali jest na koho pořekl nawiſti zlý skutek bez viny neb žaloval na koho falešně HříchM241
2. náklonnost, přízeň, láska: k svým chudým přátelóm míle bývaj jim štědrý, komu jest toho píle, věrnú nawiſti v jich núzi RadaOtcM 291 (nawyſſczy ~P)
Ad 1: GbSlov 2,515 soudí, že v dokladu z HříchMjde o písařský omyl m. nenávist, ale vzhledem k podobnému případu v dokladu z AlbRáj a k významu slova návistník jde zjevně o odvozeninu slovesa náviděti 1; srov. též stpol. nawiść ‚invidiaʻ
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
návist, -i, fem., láska, Liebe: k svým chudým přátelóm míle bývaj jim štědrý, komu jest toho píle, věrnú nawiſti v jich núzi OpMus. 150b, nawyſſczy ROtcP. 291 (na místě shodném); — zdali jest (člověk) na koho pořekl nawiſti zlý skutek bez viny Kruml. 241a, podle kontextu, v němž se mluví o nenávisti, omyl m. nenávistí.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
návist, -i f. náklonnost, přízeň, láska; nevraživost, zášť, závist
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.