mýti, myju, myje ipf.
1. koho, čeho, co (tělo ap.) čím (vodou ap.) mýt, umývat, zvl. mytím zbavovat nečistoty; též fig.
mýti bez lúha koho trápit, trýznit někoho
2. co (šaty) prát, praním zbavovat nečistoty
3. koho obsluhovat někoho v lázních
4. mýt se, umývat se
5. co (hřích) smývat, smazávat
K původu sr. Machek, Etym. slov.² s. v. Sr. mýti sě, obmyti, omyti
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024).
mýti, myju, -ješ, impftiv., waschen; m. sě mýti sě koupati se, baden. — Jieme, pieme, mygem sě ŠtítMus. 147b; mygeſs mé bez luha Hod. 85a; když to tělo mygyechu Vít. 37b. Tiem sě luhem may Chir. 274b, mayz sobě tiem vínem hlavu t. 274a, vždy sě rád mey v lázni NRada 1636.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².