kúřě, -ěte n.
pozd. též kuřě, -ěte n.
k kur, kura
Dolož. též jako vl. jm. osobní m. Kuřě. Sr. kuřátko, kuřenec
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
kúřě, kuřě, kuřěte, neutr., kuře, Huhn. — (Pohané) sě třiesli jeho (císařovým) zrakem, jako kurzye před luňákem Kat. v. 14. Hrdlicě (nalezla) dóm, kde by uložila kurzata svá pullos suos ŽKlem. 83, 4, ptaczata svá ŽWittb. tamt. Když kaurze má tipet Hrub. 202b. Ani hauſe ani kauře RZvíř. (luňák). — Húsě…, kurzie *ocnus, ptáče atd. Prešp. 202, kurzye *ocinus BohFl. 111; kaurze Háj. 199b; kuře RešSir. 86a, kauře t. 160a; kuře VelJg.; kauře tamt. — Plur. kuřenci, v. kuřenec.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kuřě, kúřě, kuřěte n., pl. kuřenci m. kuře
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.