|
|
|
kámen, kamene m. 1. kámen, nerost n. hornina n. její kus; alch. „přirozený kámen“ nerost přírodního původu 2. přírodní útvar nerostného původu, skála, útes ap. 3. kus nerostu n. horniny, zvl. opracovaný za určitým účelem 4. med. nerostná usazenina v těle způsobující onemocnění; „kámen ssutý“ vzniklý usazením částeček; „červený kámen“ žlučníkový kámen (?) 5. kus nerostu n. horniny vzácných, výjimečných vlastností (lesku, řemeslného zpracování, léčivých účinků ap.) n. ceny; drahý kámen v. drahý 3; ohnivý kámen pyrit; horný kámen „optalim“; kámen sv. Antonie kámen, na němž roste „sanytr“; hadí kámen v. hadí 2; črvený kámen sardonix n. sardius; krevný kámen v. krevný 11; vlaštovičí kámen kámen vznikající v útrobách vlaštovky (sr. ESSČ s. v. „celidon“ 2); zažžený kámen kámen sloužící k zažehnutí ohně, křemen, pazourek 6. váhová jednotka o hmotnosti zhruba 10,3 kg 7. alch. uměle vytvořená sloučenina sloužící jako základní surovina pro výrobu zlata; též kámen mudrcóv, velebný kámen 8. relig. Kristus; též úhelný kámen, úhlový kámen Kristus, ojed. sv. Jeroným; živý kámen Kristus, popř. ojed. některý ze svatých 9. bibl. kámen urážky Hospodin 10. vinný kámen sůl kyseliny draselné srážející se v podobě tvrdých krystalů na plodech vinné révy Dolož. též adj. poses. kamenóv. K původu sr. Machek, Etym. slov.² s. v. kámen. Dolož. též jako vl. jm. místní a pomístní (nebo jeho součást) Kámen. Sr. balvan, gemma, hrúda, kra, skála Autor: Michal Hořejší Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 25. 4. 2024). 
kámen, kamene, masc., Stein; stsl. kamy a kamenь lapis. — (Alexander) ze všěch najpirvé šturm počě, kdež náviece kamen valé AlxH. 8, 23. Z kamene mohu chléb obrátiti Pass. 294. (Komórka vytesána) v ležatém kameni Kruml. 70b. Když k téj jěskyni tak jakžto by kamenem dovrhl sě přiblížil Pass. 341. Ten (Aretas) jmieše na helmě kamen pyrop AlxV. 1550. Dva tvrdá kameny řídko dobré mauky namelí RešSir. 90a. — Jeden kamen byl vysědl scopulus Ol. 1. Reg. 14, 15. — Kterak máš pomáhati lidem, kteřížto kamen mají Chir. 230b, kámen (neduh). — Vlny tři kameny KolB. 157b (1500), kámen, váha 20 liber; nádobí cínového 6 kamen 14 liber KolCC. 75a (1568). — k kameny vraza ad lapidem offensionis Pror. Isa. 8, 14, kámen úraza. — Nalezli jej (kámen) velmě hotový kutniemu kamenu Kruml. 72b, kámen kútní, úhelní, úhlový; kamen vhlowy lapidem angularem Pror. Isa. 28, 16. — Vápenný kamen est lapis ædificiis inutilis, tubstein MVerb., vápenný kámen. — Kohutij kamen *radianus Lact. 279a, kapaunowy kamen alectorius lapis t. 275a, *quandros supowy kamen t. 278d, *quirinus dedkowy kamen tamt., *noset żabij kamen t. 2788b, kámen kohútí, kapúnový, supový, dedkový, žabí (prý v kohoutu atd. se nalézající). — Jaspis krewnij kamen Lact. 277c. — v camenne Reg. I, 1210, t. 1237, t. j. u kamene, jm. místní; silva u kamene UrbR. 287. — Velflovici a Ot kamene sě s Míšňany slichu DalJ. 103 z rkp. Ff (?), Ot kamene = jméno rodu pražského (Tomek, Děj. m. Prahy 1, 303 sl.). — In cumulos kameni copky dwa Reg. I, 1241, v. kopek. — kamen lapidem ŽGloss. 90, 12; kamen lapis Prešp. 88, BohFl. 127; na kameni jednom Ol. Ex. 28, 10, v jednom kameny AnsOp. 5; na kameny super petram ŽKlem. 39, 3; vezmeš dwa kameny Ol. Ex. 28, 9; třie kamenovie Čtv. 1, 26 (konc. -ovie dial.). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kámen, -ene m. kámen; kámen kútní úhelný kámen Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kámen m. = váha 20 liber = 10,28 kg Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|